BASKETBALOVÝ KLUB

ZŠ NA KOPCÍCH TŘEBÍČ

Historická tabulka střelkyň

Cesta na vrchol

1. díl

Fotogalerie

Úvodní strana

zpět <<<

Postavy i děj tohoto díla jsou vymyšleny. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

KAPITOLA 1

Jak to všechno začalo …

Je pondělí, krásný jarní den, ve škole je zase trošku nuda. Právě skončila první hodina. Matematika. Učitel zkoušel celou hodinu a Adéla Straková se klepala strachy, že bude tasená a u tabule shoří jako papír v žáru rozpáleného ohně. Naštěstí  všemi úskalími hodiny proplula bez pohromy. To Lucka Hálová takové štěstí neměla. Ale ona je jedna z nejlepších žákyň třídy a při zkoušení uspěla.

„To bylo o fous.“ potichu říká své spolužačce Martině Petrové při návratu od tabule. „Kdybych dostala jiný příklad, byla bych v háji…“

Adéla se k ní zezadu lehce přitočí a povídá: „Nekecej, stejně seš nadupaná.“

Ale vtom se ozval zvonek. Začala přestávka. O přestávce je i v naší škole rušno jako v úlu. Jak by ne, žáci dělají všechno pro to, aby se odreagovali a duševně připravili na další hodinu hrůzy. Ve dveřích třídy se objevila Markéta Cahová ze 6.C.

„Áďo,“ huláká na celou třídu, „v tělocvičně je basket, nepudem se podívat?“

„Super.“ souhlasí Adéla. „Lucko, jdeš taky?“

Lucka samozřejmě nemůže zůstat pozadu. Všechny tři už si to pádí spojovací chodbou do tělocvičny.

~

V tělocvičně panuje čilý sportovní ruch. Na hřišti se deset dívek snaží plácat košíkovou. Zejména v podání zástupkyň naší školy se jedná jen o jakýsi odvar rychlé a přesné hry zvané basketbal.

Lucka tiše usedne na lavičku vedle střídačky domácích a zvolna pronese: „To je síla, takhle to holky projedete.“

Vedle sedící Markéta jí může jen dát za pravdu. Adéla, která hraje závodně házenou, ví, že to není jednoduché, ale nezbývá ji než se svými spolužačkami souhlasit.

Do tělocvičny se již nahrnuli téměř všichni žáci druhého stupně školy. Mezi jinými i Katka Hučková s Vendulou Krotkou.

„Dámy, vidíte to? Takhle blbě to snad neválíme ani my v těláku. Na to se nedá dívat.“ míní Katka. „Ale kdyby to bylo místo čejáku, tak bych to tady ještě hodinu vydržela.“

Vtom se k ní, a nejen k ní, ale i k ostatním dívkám nakloní postarší muž s trošku větším bříškem: „Co takhle jim to ukázat? Nejen místo českého jazyka, ale třeba i déle…“

„Proč né,“ míní Adéla, „ale je nás málo. Ve čtyřech je to dost blbý.“

„Vy nemáte žádné další kamarádky?“ oponuje učitel matematiky a fyziky a trenér košíkářek v jedné osobě, Jan Tržil. „To bych se divil, zeptejte se, napište mi na kousek papírku seznam a od příštího týdne můžeme začít.“

Děvčata nadšeně souhlasí. Náhle se ozve zvonek, který oznamuje konec přestávky a začátek další vyučovací hodiny. Všechny dívky ví, že přijít pozdě do hodiny znamená téměř sebevraždu. Rychle se tedy zvedají a odchází do svých tříd, za svými povinnostmi. Každá z nich má svoje představy o sportovní budoucnosti, o košíkové, úspěšných vítězných utkáních. Ovšem „ve čtyřech“ to opravdu nepůjde…

Seznam …

Nastal pátek, naštěstí ne třináctého, ale i přesto se tento den opravdu nepovedl. Od rána je venku psí počasí, drobný déšť co chvíli střídá hustý liják. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, sedí ve svém kabinetu a spokojeně popíjí svoji kávu. Proč také ne, vždyť je velká přestávka, čistě náhodou nemá dozor svůj ani suplovaný a navíc jej čeká volná hodina. Počasím se bude zabývat až po skončení výuky cestou na městskou hromadnou dopravu.

Halda  písemek na stole je již opravena, známky uděleny, a tak jedinou starostí pana učitele je vonný černý nápoj a krajíc chleba s máslem.

Vtom se ozve klepání na dveře.

„Dále!“ ozve se hlas uvnitř kabinetu. Ale dveře zůstávají zavřeny. „Dále!“ opakuje učitel Tržil zvýšeným hlasem.

Do kabinetu nesměle a pomalu vstupují Adéla Straková a Zuzka Svátková.

„Pane učiteli, neseme vám ten seznam.“ potichu říká Zuzana a v ruce žmoulá malý kousek papíru.

„Jaký seznam?“ nechápavě odvětil učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě.

Do rozhovoru se důrazně vložila Adéla.

„Ten seznam, co jste chtěl. Jsou tady jména holek, který by chtěly chodit do basketu.“ Vzala lístek Zuzce z ruky a s jiskrou v očích jej podala panu učiteli.

„To je pěkné,“ odpovídá učitel, „ale aby vás bylo tolik i na hřišti. Dobře, v úterý ráno v sedm hodin vás čekám ve sportovním oděvu v tělocvičně. A hlavně to řekněte ostatním.“

Adéla ještě chvíli nevěřícně kouká, chvíli na učitele matematiky a fyziky a trenéra v jedné osobě, chvíli na Zuzku, ale nakonec položí ruku na kliku u dveří a obě dívky mizí v ponurém šeru školní chodby.

~

Páteční deštivé počasí je ta tam. V televizi právě skotačí kačeři z Kačerova. Lucie Dostálová sedí u stolu a snídá čaj s čerstvým pečivem. Je něco málo po deváté hodině ranní, to znamená, že má ještě necelou hodinu pro sebe. V deset hodin má sraz s děvčaty na nedalekém školním hřišti na košíkovou. Včera po vyučování se domluvily, že si před prvním tréninkem zkusí alespoň párkrát hodit na koš. Čas pomalu ubíhá, ba přímo se vleče. Konečně je tři čtvrtě na deset, Lucka se obléká do sportovního a vyráží z bytu v pátém patře.

 Na hřišti u školy již čeká několik nedočkavých spolužaček.

„Čau, dámy! Co tak brzo?“ ptá se Lucie ostatních.

„Ále nějak jsem nemohla dospat,“ odpovídá hbitě Monika Modrá.

Náhle se v dáli objeví Vendula a nese míč na košíkovou. První neoficiální prověrka může začít.

Děvčata se s vervou pouští do hry, bojují o každý míč, snaží se nastřílet soupeři co nejvíce košů. Vůbec jim nevadí, že pravidla hry jsou poněkud jiná.

Asi po hodině běhání, skákání a dobývání soupeřovy obrany se dívky rozhodnou hru ukončit.

„Tak ahoj, musím letět. Naši na mě čekaj, jedeme k babičce.“  hlásí Lenka Bémová.

„Já už taky padám.“ odvětí Adéla.

„Čau v pondělí ve škole.“ loučí se i Monika.

„A nezapomeňte na úterý ráno.“ popichuje kamarádky Lucie a vrací se pomalu do tepla domova v bytě v pátém patře panelového domu.

~

Víkend utekl jako voda v horské bystřině. Pondělní výuka proběhla vcelku v klidu. Všechna děvčata prožila den s větším či menším štěstím při zkoušení i jiných školních povinnostech. Po krátkém odpoledni, které holky tráví každá po svém, nastal pomalu, ale jistě večer. V potemnělých ulicích se rozsvěcovalo venkovní osvětlení. Jednotlivé pouliční lampy nejedné dívence připomínaly hvězdičky noční oblohy, hvězdičky splněných snů a tajných přání.

Košíkářky, již jim tak můžeme říkat, postupně sladce usínaly ve svých pokojích s myšlenkami na příští, nejen školní den…

První trénink …

Iva Lešlová je sympatická dvanáctiletá slečna spíše menší postavy, její středně dlouhé tmavé vlasy jsou volně rozloženy na polštáři, bystré hnědé oči ukryty pod víčky. Její normálně klidný spánek je dnešní noci narušován obavami o ranním probuzení. Vždyť ráno je první trénink. Rozhodně na něj nechce přijít pozdě. Maminka jí sice slíbila, že ji vzbudí před odchodem do zaměstnání, ale i přesto je klidný spánek ta tam.

„Ivuško, vstávej!“ říká maminka a jemně se snaží vzbudit svoji dceru.

„Já už nespím.“ odpovídá Iva ještě se zavřenýma očima a líně se souká zpod peřiny. Letmým pohledem zkontroluje klidně spící sestru na vedlejší posteli a potichu se odebírá do kuchyně, kde na stole voní maminkou připravená snídaně.

Po snídani se rychle obléká, z koutu pokoje bere batoh s učením a hurá do školy. Ač nerada, musí přiznat, že se dnes do školy docela těší…

~

Do šatny přichází úplně první. Potemnělá a tichá šatna na ni působí stísněným dojmem. Nikde ani živáčka, jen mezi dveřmi sborovny někdo stojí. Není to nikdo jiný, než učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě – Jan Tržil.

„Jé, dobrý den, pane učiteli.“ pozdraví Iva.

„Ahoj.“ odvětí Jan Tržil. Ještě se mu na jazyk dere otázka, kde jsou ostatní, ale než se stačil pořádně nadechnout, vstupuje do dveří Lenka Bémová společně s Katkou Hučkovou, Vendulou Krotkou, Petrou Mištovou a Monikou Modrou, za nimi se pomalu plouží Lucka a Adéla, následovány Lucií Dostálovou a Markétou se Zuzkou. Všechna děvčata se rychle přezují a společně odcházejí k tělocvičně.

~

V šatně je na tuto ranní dobu nezvykle rušno. Štěbetání dívek se občas mění v nedefinovatelný povyk. Každá slečna má mnoho zážitků z minulých dnů, se kterými se nutně musí podělit s ostatními. Z vyprávění je vyruší až hlas trenéra, který signalizuje začátek cvičení.

„Tak, cácorky, jdeme na to. Ze všeho nejdřív si ujasníme pravidla hry.“ prohlašuje rozhodným hlasem učitel. „Postupně se budete seznamovat s pravidly a vším potřebným, ale na začátek se trochu proběhneme. Přes hřiště poběžíte dvakrát vpřed a zpět pozpátku. Položte míče do rohu tělocvičny a běžíme…“

„To je horší než v těláku,“ míní Markéta, „doufám, že si aspoň chvilku zahrajem.“

„Tak to stačí, teď si ukážeme základ košíkové – dvojtakt. Míče do rukou a šup na půlku.“

„Budeme dneska hrát?“ ozve se nesměle Lucka.

„Zatím ještě nic neumíte, tak co chcete hrát?“ brání svoji pozici trenér. „Nebojte se, ještě si zahrajete, až vám z toho bude zle. Dneska možná na konci tréninku.“

Hráčky se ještě o čemsi dohadovaly, ale nakonec uznaly, že trenér je tady pánem a ony musí poslouchat jeho pokyny. Z tréninku odcházely do šatny s propocenými tričky a  smíšenými pocity.

„Moc jsme si nezahrály.“ rozčiluje se Kateřina.

„Jestli to takhle bude každý trénink, tak s tím praštím.“ míní Petra.

~

V šatně panuje neobvyklé ticho, nikomu není do řeči, každá měla         o košíkové svoje představy, ale s takovým průběhem tréninku asi žádná nepočítala. Ticho přeruší až Adéla.

„Holky, my v házený někdy nehrajeme vůbec. Navíc, to, co jsme předvedly na hřišti byla hrůza, v tom má Tržil pravdu. Třeba se to bude časem zlepšovat…“

Nastalo opět hrobové ticho, všechny hráčky se ve svých myšlenkách vracely k právě skončenému tréninku. Z úvah je vyrušilo až pisklavé zvonění školního zvonku visícího nad dveřmi na chodbě.

Dívky pomalu odchází do svých tříd. Každá z nich má svoje představy o sportovní budoucnosti, o košíkové, úspěšných vítězných utkáních. Ale bude tomu opravdu tak …?

První „Poslední šestka“…

Pomyslné hodiny času se stále pohybují směrem kupředu. Ani košíkářky, ani nikdo jiný nemá moc je zastavit, ba ani zpomalit.

V přirozeném ročním koloběhu přepustilo letošní deštivější jaro vládu teplejšímu a slunečnějšímu létu. S létem se nezadržitelně blíží období velkých prázdnin a letních radovánek.

Ve škole však nastává čas zúčtování, závěrečných písemek a předávání vysvědčení. Ne každá z dívek, členek basketbalového družstva, je se svými studijními výkony stoprocentně spokojena. Co naplat, teď je již pozdě dohánět výpadky v průběhu druhého pololetí.

Stejně jako školní rok se nachyluje ke svému konci, přesně tak se pomalu, ale jistě blíží konec sezóny basketbalové. Interliga je již více než měsíc pasé, zbývá odehrát závěrečný turnaj, „Poslední šestku“.

~

Zuzana Svátková nemá důvod mít obavy z vysvědčení. Celý rok se pilně učila a připravovala, a tak by ji nemělo minout vyznamenání. Větší obavy má o svého o dva roky staršího bratra. Tadeáš má jisté názorové problémy s některými deváťáky. Zuzka se snaží mu pomoci, pomoc přislíbil i učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, zvaný mezi žáky Trsátko.

Je čtvrtek odpoledne, po velmi dobrém obědě ve školní jídelně, svíčková na smetaně s knedlíkem, kterou přímo miluje, se Zuzka stěží „doplazila“ domů. Letmým pohledem do deníčku se ujistila, že dnes opravdu nemá žádné úkoly, převlékla se do domácího oblečení a vypila téměř celý obsah sklenice s mattonkou. Jak by ne, vždyť venku je skoro třicet stupňů.

V zámku náhle zarachotí klíče a ve dveřích se objeví bratr Tadeáš. Je v pořádku, žádný deváťák jej dnes neotravoval. Že by Trsátko splnil svůj slib…?

„Brácha, jdu s holkama ven. Zajdem asi do cukrárny na zmrzku. Našim řekni, že budu do šesti doma. Jó, úkoly nemáme, čau.“ povídá Zuzana, vezme klíče od bytu a zmizí na schodišti.

Venku na ni čeká Markéta. „Kde seš? Prozváněla mě už dvakrát Adéla. Čeká na nás v cukrárně.“

„Sem čekala na bráchu, až se doplazí ze školy.“ odpoví trošku naštvaně Zuzka.

„Tak se hned nečerti, jdeme, máme zpoždění.“ uklidňuje Zuzanu Markéta.

Obě děvčata se vydala slunným odpolednem do nedaleké cukrárny. Při konverzaci na různá dívčí témata jim cesta příjemně ubíhala. Než se nadály, stanuly před výlohou cukrárny „U pudinku“.

~

Za sklem výlohy na ně vesele mávaly Adéla Straková, Monika Kosová a Verča Stodůlková. Markéta se Zuzkou vešly dovnitř a přisedly si ke kamarádkám.

„Holky,“ povídá Adéla, „dneska jsem mluvila s Tržilem a možná budeme zítra hrát. Ale určitě se nebudeme učit, protože budeme pomáhat s organizací.“

„To myslíš vážně?“ diví se Markéta. „To bude ostuda.“

„Počkej, nech mě domluvit,“ skočí ji do řeči Áda, „budeme hrát, jen když nějaké družstvo nepřijede. Jó, a taky nám zítra rozdělí čísla. Říkal, že to bude většinou podle našich přání, podle toho, co jsme si napsaly.“

„Super,“ ozve se dosud tiše sedící a naslouchající Veronika, „taky budeme mít na dresech jmenovky?“

„To nevím,“ odpovídá Adéla, „ale zítra se zeptáme.“

Vtom přichází majitelka cukrárny a na tácku přináší pět porcí zmrzliny. Děvčata se chopí lžiček a svých zmrzlinových pohárů.

Téma rozhovoru se změní na všední starosti, na domácí čtyřnohé miláčky, na program místních kin a samozřejmě dojde i na téma kluci a jejich neomezená navita a hloupost. Na košíkovou a problémy kolem turnaje si již žádná ani nevzpomene. A proč taky? Vždyť je krásné letní odpoledne…

~

Celé město se probouzí do  příjemného pátečního rána. Ptáci venku zpívají svoji každodenní písničku, sluníčko svítí již pěkně vysoko a z pokoje se ozývá ječivé zvonění budíku. Petr otevře nejprve levé oko, potom i pravé, letmým pohledem na displej svého mobilního telefonu se ujistí, že dnes opravdu není sobota a rychlostí splašeného hlemýždě vyskočí z postele.

„Vendulo, vstávej, škola volá!“ zakřičí na ještě spící sestru a rychlým pohybem se snaží z ní stáhnout zahřátou peřinu.

Venda cosi zabručí, ale za chvíli již sedí u prostřeného stolu při snídani.

„Dneska máme vegáč, na rozdíl od vás.“ posmívá se Vendula Petrovi. „V tělocvičnách je basket a my se budeme dívat, teda aspoň doufám, protože hrát se mi nechce.“

Vendula slupla v cuku letu rohlík s máslem, zapila jej hrnkem vlažného mléka a rychlými kroky si to namířila do školy.

~

V tělocvičnách školy panoval od časného rána shon a čilý ruch. V obou místnostech se musely připravit desky s koši, lavičky pro zúčastněná družstva, časomíry i ukazatele skóre. Vendula včera slíbila pomoc a tak se dostavila k zadnímu vchodu mezi prvními.

Rychlejší byla pouze Iva. Obě dívky připravily šatny a pomohly „Trsátkovi“ s vylepováním rozpisů a tabulek.

Během příprav se do prostoru tělocvičen dostavily všechny členky družstva. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě si celý mančaft svolal a všem udělil slovní pochvalu za pomoc při přípravách.

„Cácorky,“ pravil, „děkuji vám za pomoc, ale asi vás zklamu, protože z největší pravděpodobností přijedou všechna družstva, tudíž dneska hrát nebudete. Ala pro jistotu se převlečte a vezměte si zelené dresy.“

„Ale jaký čísla?“ ptá se budoucí kapitánka Adéla Straková.

Jan Tržil vytáhl z kapsy papírek a oznámil dívkám čísla dresů, která jim byla přidělena, a která dívky rády nosily po celou dobu dalšího působení v klubu.

„A co jmenovky?“ ozvalo se z davu.

„Dámy, tohle jsou školní dresy, tam jmenovky nejsou. Ale až budete příští rok hrát Interligu košíkové žákyň, budete mít vlastní dresy i s jmenovkami.“

Hráčky se rozptýlily do jednotlivých tělocvičen. Už mají svoje vlastní čísla, budou mít i dresy s jmenovkami, ale dneska určitě hrát nebudou. Ale co, nemusí se učit, je pátek, venku je nádherný letní den, příští týden začínají prázdniny …

KAPITOLA 2

Konečně hrajeme …

Krásné a slunečné letní dny pomalu, ale jistě vystřídalo deštivé a chmurné období podzimu. Prázdniny již dávno skončily, škola a školní povinnosti jsou prvořadým problémem všech školou povinných dětí – žáků a žákyň, stejně jako kantorů a všech pracovníků ve škole.

Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, mezi žáky zvaný Trsátko, úřaduje ve svém kabinetu. Sedí za svým psacím stolem a přehrabuje se hromadou menších či větších papírů, složek a sešitů. Je spousta věcí, které je nutno zařídit. Nejprve však je třeba zkontrolovat písemnosti týkající se dalšího ročníku Interligy.

Všechny uložit do obálek, nadepsat adresy a poté odeslat na školy celého okresu. Potom se „Trsátko“ může věnovat přípravám na výuku, opravám písemek a ostatním školním povinnostem. Čeká jej mnoho práce, do které má pramálo chuti.

Sedíc v pohodlném křesle za psacím stolem učitel spíše uvažuje, co udělá s haldou sešitů před sebou. Z hlubokých úvah ho vyruší hlasité klepání na dveře kabinetu.

„Dobrý den, pane učiteli.“ slušně pozdraví Iva Lešlová a Zuzana Svátková po učitelově povolení ke vstupu. „Slyšely jsme, že budeme hrát soutěž, je to pravda?“

Jan Tržil se zhluboka nadechne a suše prohodí: „Jistě, děvčátka, od toho trénujete. Přece vás nenechám zahálet. Zítra na tréninku vám rozdám objednané dresy, i s jmenovkami, a v říjnu začíná Interliga. První turnaj hrajeme doma. Jste rády?“

Obě dívky nadšeně souhlasí. Musí to říct ostatním, nejlépe ihned. Poděkují Trsátkovi za potěšující informaci a rychlými kroky odchází z kabinetu fyziky. Všem košíkářkám postupně nadšeně sdělují nejnovější informace.

~

Adéla Straková a Markéta Cahová sedí pohodlně v měkkých křeslech v pokojíku a pomalu popíjejí citrónový čaj, který jim připravila Markétina maminka. Před více než měsícem se dívky oficiálně dozvěděly to, co více či méně tušily již od prázdnin - budou hrát Interligu košíkové. Zatím však moc zápasů neodehrály. Pouze jeden přípravný turnaj v Budkách, ale to byla spíš katastrofa. A zítra to začne, začíná kolotoč zápasů a hráčky dobře vědí, že to nebude jednoduché.

„Tak si myslím, že nás zítra čeká krušný den.“ přemýšlí nahlas Markéta nad svým šálkem čaje.

„To si piš!“ uznale souhlasí Adéla.

„Ale stejně to bude na tobě,“ míní Markéta, „jsi z nás nejlepší.“

„To určitě!“ odsekne Adéla a pak mírněji dodá: „Myslíš, že tam budou diváci, třeba kluci od nás ze třídy? Já doufám, že ne.“

„Nevím, ale Trsátko říkal, že možná přijde říďa…“

„To raději ne,“ odvětí Adéla a letmým pohledem zkontroluje ručičky ciferníku nástěnných hodin, „to už je půl osmý? Já musím letět nebo bude doma mazec. Tak ahoj a zítra…“

Rychle obléká podzimní tmavě modrou bundu, botasky na suchý zip a peláší ze schodů k východu z panelového domu.

~

Pan Straka je soukromý podnikatel. Podniká v oblasti sportovního oblečení a sám je vášnivým fandou fotbalu a hokeje. Aby taky ne, když již patnáctou sezónu hájí aktivně barvy místního fotbalového klubu. Snad právě proto má velké pochopení pro sportovní aktivity svojí jediné dcery.

„Adélo, vstávej! Dneska hrajete.“ budí svoji dcerku v mlhavém sobotním ránu.

Adéla vyskočila z postele rychlostí blesku. Na tento den se po celou dobu trénování těšila. Konečně soutěžní utkání, konečně první „ostrý“ turnaj.

„Doufám, taťko, že se nepůjdeš dívat?“

„Rád bych, ale musím do města a pak … taky dneska hrajeme. Snídani máš na stole a ať nevzbudíš maminu, je po noční.“

Adéla lehce posnídala, zkontrolovala přesný čas na svém mobilním telefonu, prozvonila Markétu a za nedlouho zmizela v mlze sobotního rána.

~

Ve školní tělocvičně bylo již všechno připraveno na zahájení prvního zápasu letošního ročníku Interligy. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, udělil poslední pokyny dívkám obou domácích týmů. Kapitánka „B“ týmu, Adéla, a její spoluhráčky měly tu čest hrát úvodní zápas turnaje. Na dívkách byla znát nervozita a nezkušenost.

„To jsme to teda projely,“ prohlásila Katka Hučková chvíli poté, co dosedla na lavičku v šatně, „tři zápasy, tři porážky.“

„Všechno mě bolí.“ postěžovala si Lucka Hálová. „To je síla, hrát tři utkání denně.“

„Holky!“ vletí náhle do šatny Zuzana. „Trsátko říkal, že to nebylo špatný, že jsme hrály líp než čekal…“

Košíkářkám tato zpráva trošku zvedla náladu. Všechny odevzdaly na hřišti maximum svého umu a svých současných sil. Na vítězství to však nestačilo. Ještě děvčata čeká dlouhá a trnitá cesta nejen za vítězstvím v zápase, ale i za vítězstvím v celé soutěži. Možná, že už příště…  

Vánoce…

Škola se rozběhla na plné obrátky. Děvčata si úspěšně nebo méně úspěšně proklestila každá svoji cestičku houštím školních vzorečků, pouček či problémů. Všechny již poznaly, že sedmý ročník není procházka růžovým sadem. „Leháro“ šestých ročníků je definitivně minulostí, teď je nutno zapnout na plné obrátky a více než na basket myslet na školní povinnosti a úkoly.

~

Simona Divišová právě vychází z potemnělé školní budovy. Dnešní den pro ni nebyl nijak zvlášť příznivý. V matice vyfasovala z písemky čtyřku a hned na to ze zeměpisu trojáka. Navíc si v tělocviku narazila koleno a celkem to bolí. Cestou ze školy přemýšlí, jak dnešní školní výsledky oznámí doma rodičům.

Ale možná jí víc trápí bolavé koleno. Za pár dní se hraje „Vánoční hvězda“, turnaj v košíkové. Pořádá jej naše škola, přijdou se podívat spolužačky a hlavně spolužáci. Simona by ráda hrála, zvlášť, když se na trénincích neustále zlepšuje.

„Simono, počkej!“ ozve se za ní známý hlas. Simona se otočí a za sebou spatří Petru Mištovou.

„Co pajdáš? Jdeš dneska do kina?“

„Nevím, až co bude doma. Dneska jsem ve škole moc nebodovala.“

„A co noha? Bolí?“

„Celkem jo, mám obavy, že budu muset k doktorovi.“

„Tím chceš říct, že nebudeš v pátek hrát?“

„Nevím, uvidíme.“

Obě dívky pomalu kráčí panelovou cestou směrem k mostu. Přestože je pondělí, mají holky vcelku dobrou náladu. Hovor se od školních problémů obrátil úplně jiným směrem.

„Hele,“ ptá se Petra, „už máš dárky na Vánoce?“

„Ještě všechny ne, ale už asi vím, co dostanu.“

„Já asi taky, naši mi slíbili nový mobil. Přála bych si nokii.“

„Mě Jéžíšek pravděpodobně nadělí počítač, ale asi dohromady s bráchou.“

Dívky pomalým tempem přejdou most přes údolí, které odděluje rušnou městskou čtvrť od klidné okrajové části města, ve které se nachází škola. U nově zbudovaného kruhového objezdu se rychle rozloučí a každá se ubírá ke svému domovu. Petra celkem rychle, Simona pomalou kulhavou chůzí.

Týden se pomalu nachyluje ke svému konci. Po čtvrtečním ranním tréninku má učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, jasné představy o sestavě na zítřejší turnaj. Určitě nebude hrát Simona, jejíž zranění se ukázalo jako velmi vážné. Spíš než na návrat na palubovku to vypadá na operaci kolena. Navíc nebudou k dispozici ani nemocné Lenka a Iva.

~

V cukrárně „U pudinku“ je živo. Servírka nestíhá nosit na stůl a uklízet špinavé nádobí. Adéla Straková, Markéta Cahová, Zuzana Svátková a Lucka Hálová marně hledají volná místa. Pohledem již asi po sté zkontrolovaly počet hostů v cukrárně. Náhle se od stolu v zadní části cukrárny zvedají dva starší páry. Děvčata neváhají a rychle usedají na uvolněná místa.

„Co si dáme?“ začíná konverzaci Markéta.

„S ohledem na zítřejší turnaj bych to viděla na rakvičky.“ hbitě odvětí Adéla.

Lucie se zašklebí. „Tak to já si dám zmrzlinu. Jahodovou. Mě to totiž na tréninku dneska padalo, zítra určitě vyhrajeme!“

„Kéž by to byla pravda,“ prosebně prohodí Zuzka, „Uvidíme.“

„Co to bude?“ ozve se náhle hlas nad děvčaty. Dívky rychle otočí hlavy vzhůru. V živém rozhovoru ani nepostřehly, že přišla servírka. Její tmavě hnědé oči upřeně koukaly na prázdnou desku stolu před košíkářkami.

Děvčata si objednala, každá podle momentální nálady a hlavně chuti. Jedna zmrzlinu, druhá pohár, jiná jenom cosi k pití.

Ale všechny měly jedno velké přání. Přání, které by jim ani servírka, ani majitelka cukrárny těžko mohly splnit. Všechna děvčata toužila po prvním vítězství ve velkém turnaji. Bylo jim úplně jedno jakým výsledkem, s jakým soupeřem. Pouze toužily po vítězství, po pocitu, jaký dosud v košíkové nezažily…

~

Padá sníh. Spíše se dá říci, že chumelí. Všechny děti mají samozřejmě radost. Začíná poslední školní den tohoto kalendářního roku. Ve třídách se budou konat vánoční besídky, v nejedné třídě se rozzáří nastrojený vánoční stromeček. Spolužáci si budou dávat dárky, přát si hodně zdraví, štěstí a krásné prázdniny.

Ale ne všichni. Košíkářky se předvánočního shonu ve třídách nezúčastní. Mají trochu jiné starosti.

„Ahoj.“ pozdraví Adéla spoluhráčky. „Už jsem poslední?“

„Skoro, už chybí jen Lucka Dostálová.“ odpoví Markéta.

„Co kecáš, já už jsem tady!“ rozčiluje se Lucka, která právě vstoupila do dveří šatny.

Holky se rychle převlékly. Oblékly si slušivé dresy – červená trička s krátkými rukávy, logem základní školy a bílými čísly. Vpředu menšími, vzadu velkými. Nad číslem na zádech má každá dívenka bílou jmenovku.

„Pane učiteli,“ ptá se po příchodu do tělocvičny Zuzana, „koho máme ve skupině?“

Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě ji ujistil, že jejich skupina nebude vůbec lehká.

„Budete hrát s Budkama a Kuliškou.“

„Tak to zase pro…hrajeme.“ odpovídá zklamaně Zuzka.

„Nechci po vás, abyste postoupili do semifinále. Od toho je tady někdo jiný. Ale mohly byste dokázat, že jste se něco naučili a trochu soupeřky potrápit. Váš čas vítězství ještě určitě přijde. Za to vám ručím.“

~

Po prohraných zápasech ve skupině vládne v šatně nezvykle veselá nálada.

„To bylo skvělý, poločas jsme skoro vyhrály.“ nadšeně komentuje zejména utkání s Kuliškou kapitánka Adéla.

„Příště je musíme porazit!“ souhlasí Lucka Hálová.

„Jasně!“ rozhodně prohlašuje zbytek týmu.

„Aby vám ten elán vydržel!“ umravňuje nadšení trenér, který se nečekaně objevil ve dveřích. „Za chvíli hrajete s Jaroměří o pátý místo. Viděl jsem je hrát v malé tělocvičně. Nic moc nehrají. Jsou k poražení. Běžte se rozhejbat a hurá na ně.“

Všechna děvčata se okamžitě zvedají z laviček a odchází do tělocvičny. Jsou odhodlány nechat na hřišti duši. Chtějí vyhrát – kdo by nechtěl vyhrávat.

Utkání je vyrovnané do poslední minuty. Nakonec v poslední čtvrtině nejen štěstí, ale hlavně vůle po vítězství rozhodne ve prospěch našeho týmu. Konečně vítězství.

„Holky, my jsme vyhrály!“ nechce věřit výsledku Adéla.

„A cos  čekala, že budem pořád prohrávat?“ rozčiluje se Katka.

Se svoji troškou do mlýna se hlásí i Lucka Hálová. „Já jsem to včera U pudinku říkala…“

„Bacha, nová Libuše,“ vykřikne kdosi z davu, „a kdy podle tebe vyhrajem příště?“

„Já doufám, že co nejdříve.“ vmísí se do hovoru učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, zvaný Trsátko. „Co takhle vyhrát alespoň jednou v Interlize?“

„A když vyhrajem…tak budete zase žebrat na druhým patře?“

„Když vyhrajete jeden jediný zápas v letošní Intelize, tak třeba budu dělat lehkou ženu na druhým patře.“

„A když nevyhrajeme nic?“ zeptá se Monika Modrá.

„V tom případě budete v jídelně baštit kašičku s bryndáčkama na krku.“

„To bych ráda věděla, kdo nám tu kašičku uvaří.“ úšklebně pronese Markéta.

„To už nechte na mě.“ odpoví Trsátko a zmizí v útrobách tělocvičny.

„Dámy,“ ujme se slova Adéla, „slyšely jste to? To teda musíme vyhrát, kdyby já nevím co bylo…“

~

V šatně panuje skvělá nálada. Ještě dlouho si dívky povídají o nezvyklé sázce, o tom, co musí udělat, aby ji vyhrály. Ale co když prohrají? Vždyť jíst kaši v jídelně s bryndáčkem může být docela legrace, ale „lehká žena“ by byla sranda mnohem větší.

Z plánů a úvah dívky vytrhne až hlas školního zvonku oznamující konec páté vyučovací hodiny. Je čas sejít do tělocvičny a fandit svým starším spolužačkám z A-týmu v boji o celkové prvenství. Jsou sice o dva roky starší, ale jsou to dobré kamarádky. Na hřišti jsou lepší, nejsou však nafoukaný a nevytahují se jako třeba Jilemničačky.

Holky prohrály, jsou druhý. Nevadí. Příště třeba vyhrají.

„Nebo třeba vyhrajeme my.“ uvažuje Vendula.

„Vždyť už jsme dneska vyhrály.“ odpovídá Nikola.

S pocitem prvního vítězství, s novými plány, s jistotou, že dnes už nejsou úplně poslední tým, s novými, dosud nepoznanými zážitky a hlavně spokojené, odchází košíkářky na oběd. A potom už hurá na prázdniny, jsou sice krátké, ale čekají nás nejhezčí svátky v roce, svátky vánoční. Jeden dárek už si děvčata nadělila, pod stromečkem určitě přibudou další. Tak hezké Vánoce… 

Po Vánocích…

Zima o sobě dává pořádně vědět. Mrzne jako když praští. Rtuť teploměru se i přes den nevyšplhá nad mínus deset stupňů. Od poloviny prosince loňského roku leží v ulicích města sníh. A vůbec ho neubývá, ba naopak.

Monika Modrá už hezky dlouho stojí na zastávce autobusu městské hromadné dopravy. V hlavě se jí vybavila scéna z ruské pohádky o Mrazíkovi. V uších jako by slyšela známou otázku: „Je ti teplo, děvenko?“

Do úst se jí dere odpověď: „Je mi kosa, přesně jako v ruským filmu!“

Monika úplně automaticky sáhne rukou na zip bundy a dopne si jej až ke krku. Nepomáhá to. Zima je stále větší a větší.

Naštěstí přijíždí autobus. Monika rychle nastupuje do vytopeného vozu hromadné dopravy, pohodlně se usadí a vyčká odjezdu. Za nedlouho již vystupuje přímo před domem kamarádky Simony Divišové. Rychlostí blesku přeběhne silnici, vyběhne schody do třetího patra a zazvoní na zvonek u dveří bytu.

~

„Čau,“ vítá Simona Moniku, „jak bylo ve škole? A co basket?“

Simona je stále „ve stavu nemocných“. Asi před čtrnácti dny se vrátila z nemocnice, kde ji operovali zraněné koleno. Ještě stále není úplně fit. Při delší chůzi koleno bolí a tak se Simona léčí doma.

„Ahoj.“ Pozdraví Monika a odchází se svojí hostitelkou do dětského pokoje.

Pokoj Simony je vybaven novým nábytkem. Uprostřed stojí velký hnědý stůl z masivního dřeva, kolem něhož nelze přehlédnout čtyři moderní židle. V levé části od dveří je umístěna válenda s úložným prostorem a nad ní tmavá police na knihy a učebnice. Naproti jsou tři velké skříně s nadstavci ve stejné barvě jako polička. Moderní vzhled dětského pokoje násobí béžový koberec s těžko definovatelným vzorem.

„Jak jste hrály v Jilemnici?“ ptá se zvědavě  Simona.

„Jó, to ti budu vyprávět. Tam jsou strašný koše, všechno vypadává ven. Míče se nemožně odráží. Trsátko říkal, že jsou koše moc měkký. S Jilemnicí jsme to projely. Ale ne zase tak moc, asi jen o dvanáct bodů.“

„Takže setrvalý stav…“

„Pak jsme hrály s Budkama. Představ si, že jsme vedly 6:4 a potom 10:6. Ale nakonec jsme prohrály jen o čtyři body. Už jsme se skoro těšily, jak bude Tržil točit kabelkou na druhým patře, ale nějak to nedopadlo. Třetí zápas s naším áčkem už byl o ničem. Ony nás znají a podle toho to taky dopadlo.“

„A co ve škole?“ vyzvídá Simona.

„Celkem nic nového. Přinesla jsem ti úkoly. Hlavně matiku a čeják. Máš to udělat a poslat do školy. Vidíš, málem bych zapomněla. Přišel k nám do třídy novej kluk. Jmenuje se Marek. Ale připadá mi blbější než všichni naši kluci dohromady. Však uvidíš, až přijdeš do školy. A kdy vlastně pudeš do školy?“

„Nevím, zítra jdu na kontrolu a doktor říkal, že když to bude dobrý, tak po neděli bych mohla jít. Ale basket nehrozí. Letos vůbec ne a příští sezóna se uvidí. Musíte ten zápas vyhrát sami, já vám nepomůžu.“

„To máš teda blbý. Trsátko se pořád vyptává, jak jsi na tom. Chybíš nám, ale zdraví je přednější.“

Obě dívky si ještě dlouho povídaly o problémech ve škole, v košíkové i o všedních starostech. Mimo jiné i o budoucnosti basketu, o příštím programu školních týmů. A tak se Simona dověděla i o velikonočním turnaji v Budkách, na který děvčata odjíždí zhruba za měsíc, ve středu před velikonočními prázdninami. Pokud jí to zdraví dovolí, může odjet s družstvem. Hrát určitě nebude, ale bude při tom, bude s týmem a může holky alespoň morálně podpořit. Už teď se na to těší.

Velikonoce…

Čas se nezadržitelně řítí kupředu. Měsíc v životě školáků je velice krátká doba. Sníh již dávno roztál a sluníčko ohřívá vzduch nad městem stále s větší a větší intenzitou. Počasí se dnes venku docela vydařilo. Zato ve škole je přítmí a ještě větší „tma“ nastala v hodině českého jazyka. V 7.C je pořádně dusno, paní učitelka zkouší recitaci básně, kterou žáci dostali za domácí úkol.

Lenka Bémová se tiše krčí v lavici a neustále odpočítává čas zbývající do konce hodiny.

„Ještě deset minut,“ tiše povídá sousedce, „jestli mě tasí, tak jsem dutá jako bambusová tyčka. Včera jsem se učila příraz a na básničku jsem si ani nevzpomněla.“

„Nekecej, stejně se z toho nějak vykroutíš. To bych tě nesměla znát!“ odvětí spolužačka Lída Jínová.

Učitelka českého jazyka právě propustila od tabule patnáctého  vyzkoušeného žáka. Další čtyřka. A již kouká pozornýma očima po své následující oběti.

Lenka se ještě víc přikrčí. Ale i přesto cítí drsný a sebejistý pohled učitelčiných očí. A je to tady.

„Lenko, pojď k tabuli. Schováváš se v lavici jako chameleón v pralese. Jen pojď, předveď spolužákům svoji verzi básně, jemně procítěný projev s patřičnou dávkou umu a lehkosti.“

„Jó, lehkosti,“ pronese Lenka ke spolužačce, „právě na mě padl betonovej panel.“

  Pomalu se zvedá z lavice a rychlostí blesku kříženého s lenochodem se sune k tabuli.

„Kdyby úča věděla, že nic nevím…“

Lenka se dosoukala před školní lavice a postavila se vedle stolku učitele. Její tváře zbělaly jako bílá školní křída a její rty měly barvu lesních jahod – v únoru.

Přesto v sobě našla dost odvahy a spustila první verš, který si ještě stačila přečíst v lavici. Když Lence docházela slova, ozvalo se mohutné zapraskání, potom šumění a nakonec i hlas pana ředitele z místního školního rozhlasu.

„Vyhlašuji cvičný požární poplach, opakuji, vyhlašuji cvičný požární poplach!“

Během několika sekund byla třída prázdná a všichni žáci školy se shromáždili před školní budovou. Lenka se lehce přitočila k Markétě Cahové a s úlevou prohodila.

„Super, to bylo v poslední chvíli. Zítra můžu v klidu do Budek na turnaj.“

~

Ráno, poslední školní den před velikonočními prázdninami, lilo jako z konve. Předpověď počasí z předchozího dne sice říkala, že má být polojasno až slunečno a teploty okolo dvaceti stupňů Celsiovy stupnice, ale skutečnost je úplně jiná. Není radno odejít z bytu bez deštníku.

Nastalou situaci velice rychle pochopila i Nikola Radová a cestou na autobusové nádraží si vzala svůj pestrobarevný deštník. Jenže ani to nestačilo. Přívaly vody byly tak obrovské, že Nikola měla za chvíli „jaro i v botách“. Pomalými kroky se snažila prokličkovat mezi kapkami deště až k cukrárně „U pudinku“, kde na ni už čekala Katka Hučková.

„No ty vypadáš, jako zmoklá slepice.“

„Tak se podívej na sebe,“ brání se Nikola, „se můžeš vydávat za Česílka. Kde máš deštník?“

„Ále, vzal si ho brašule do školy.“ odvětí naštvaně Kateřina. „Třeba nám prší štěstí…?“

„Nebo nám to štěstí vodplave,“ dumá Nikola, „raději půjdeme, nebo nám to ujede. Schovej se ke mně, stejně už jsem napůl promočená.“

~

Na autobusovém nádraží vládl po ránu shon a rušný provoz. Spousta žáků a studentů odjížděla do škol a učňáků, dospělí zase spěchali za prací.

Jen košíkářky obou našich týmů postupně přicházely v klidu a v pohodě. Jedou do Budek na přátelský turnaj, nejde o body do Interligy. Odjíždí si zahrát, odreagovat se od školy i od napětí důležitých utkání v rámci celoročního Interligového měření sil. Jak říkal včera na tréninku učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, zvaný Trsátko: „Jedeme se bavit a naladit se na prázdninovou notu.“

Tím samozřejmě nechtěl říct, že se bude zpívat. To by to dopadlo.

Děvčata přicházela většinou v menších skupinkách, některá i o dvacet minut dříve, některá pravidelně na poslední chvíli. Mezi „hříšnice“ patřila Zuzka Svátková, Lucie Dostálová a dnes vyjímečně i Lucka Hálová. Týmy byly kompletní, autobus přistaven, nastal čas odjezdu.

~

Cestou autobusem se dívky většinou chovaly vzorně. Počasí bylo nepříznivé, ospalé, a tak většina z nich využila více než půlhodinovou cestu k dospání dnešní noci. Jen Nikola, Katka a Simona vesele hlaholily na téměř celý autobus.

„Milé dámy,“ zakročil Trsátko, „jestli okamžitě nezmlknete, nebudete hrát!“

Dívky se po sobě provinile podívaly, ale příkaz trenéra nebraly nijak vážně. Po chvilce odmlky byl opět jejich hlasitý smích slyšet na celý autobus.

Po příjezdu do Budek čekala obě družstva asi půlkilometrová cesta do pořádající školy. Naštěstí přestalo pršet, trošku se vyčasilo a hlavně oteplilo. Že by se včerejší televizní předpověď začala naplňovat? Ne na dlouho. Když opět začalo hustě pršet, seděla naštěstí děvčata v teple školních šaten.

Po mohutném zaklepání se ve dveřích šatny objevil Jan Tržil, učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě.

„Hrajete postupně s našim áčkem, potom z Budkama, s Jaroměří a nakonec s TGM. Nejhorší ale je, že hrajete čtyři zápasy po sobě.“

„To není fér,“ ozvala se kapitánka Adéla, „takhle nemáme šanci.“

„Ale máte, je vás dost a aspoň si zahrají všichni, teda téměř všichni, protože ty tři, co hulákaly v autobusu mají trest a nebudou hrát tři utkání.“

„A kdo?“ vyzvídá Lucka Hálová

„Simona, tak ta by stejně nehrála, pak Katka a Nikola. Příště si aspoň uvědomí, jak se mají chovat.“ rozhodně odpoví Trsátko.

„Bez nich to ale prohrajem!“ snaží se trenéra obměkčit zbytek týmu.

„Tak to máte smůlu, kočičky! A teď mazejte nahoru do tělocvičny, ať se to nezdržuje.“

Katka s Nikolou se po sobě provinile podívaly. Bylo jim jasné, že nebudou hrát. Dobře věděly, že trenér neustoupí, ať se děje, co se děje. Přijely si zahrát a místo toho budou sedět na lavičce. Déšť jim štěstí nepřinesl. 

A nepřinesl štěstí ani celému týmu. První dva zápasy dívky prohrály poměrně hladce a s dosti vysokým bodovým deficitem.

„Pane učiteli,“ žadoní Markéta, „nechte je hrát. Vidíte, že je to v háji…“

„Nebudou hrát! To si měly rozmyslet dřív.“

„Ale teď hrajeme s Jaroměří a máme šanci vyhrát.“ oponuje Veronika.

„To  máte, to je pravda, i bez nich.“

„Vy jste hroznej,“ snaží se ještě Markéta, „co když nebudu hrát ani já, nebo i ostatní…?“

„Tak to prohrajete kontumačně!“ rázně ukončil diskuzi trenér. „A teď, pokud hodláte hrát, se mazejte rozhejbat!“

Po právě skončeném utkání panuje v kabinách mnohem lepší nálada. Dívky již podruhé v této sezóně porazily Jaroměř. Tentokrát poměrně vysoko.

„Pane učiteli,“ ozvala se Iva, „už si chystejte sukýnku.“

„Nemám důvod. Pokud si vzpomínám, sázka byla uzavřena na zápasy Interligy, což dneska není.“

„Ách, jó,“ zklamaně si povzdechla všechna děvčata, „my jsme se tak těšily…“

„Dobře, uděláme kompromis. Nevyhrály jste zápas Interligy, ale když porazíte TGM, budu s vámi jíst v jídelně s bryndáčkem.“

„Tak platí!“ nadšeně souhlasí děvčata.

„A teď šup na hřiště.“ zavelí učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil.

Utkání bylo plné zvratů. Nejdříve měla navrch děvčata z TGM, potom naše dívky otočily skóre, ale náskok neudržely. V samotném závěru rozhodla až poslední minuta. Adéla se dvakrát trefila a Lucka Hálová doskočila a usměrnila do koše dva doskočené míče. Vyhrály jsme o tři body. Jsme třetí.

„Jsme hvězdy!“ zní šatnou.

„Tak abychom nevyhasly,“ drží se při zdi Zuzka, „a nezůstala po nás černá díra.“

„Ve dveřích šatny se objevil Tržil: „Holky, byly jste skvělý. Zhodnotíme to v klidu po prázdninách ve škole. Fofrem převléct, za půl hodiny nám jede autobus.“

A pak pět dní volna – velikonoční prázdniny…

Interliga končí…

„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas…“ takto nějak si počátek nejhezčího měsíce kalendářního roku kdysi dávno představoval Karel Hynek Mácha. Ani Hynka, ani Viléma ba ani Jarmilu však v družstvu košíkářek naší školy nenajdete.

Zato se v něm nachází mnoho mladých, přiměřeně inteligentních slečen v začínajícím pubertálním věku. Některé z nich se celkem pravidelně schází v cukrárně „U pudinku“.

Ani dnešní odpoledne nebylo vyjímkou. Byl Svátek práce, volný den, nemuselo se do školy. Krásné, téměř letní, počasí lákalo ven do přírody, alespoň na krátkou procházku se čtyřnohým mazlíčkem nebo jen tak, třeba na zmrzlinu.

~

Za stolkem pro šest osob v prostorné místnosti cukrárny se sešlo sedm košíkářek. Na tiskové konferenci, jak těmto schůzkám holky s oblibou říkaly, probíraly právě uplynulé období nejen sportovních úspěchů či neúspěchů, ale i momentální stav duše a mysli jednotlivých členek družstva.

„Skončila Interliga a abych řekla pravdu,“ míní Adéla, „trochu mi ten kolotoč zápasů chybí. Teď jsme dlouho nehrály a na tréninku proti áčku je to předem ztracený.“

„Vydrž,“ snaží se jí pozvednout náladu Lucka Hálová, „ v červnu bude Poslední šestka. Tam budeme určitě hrát. Ne jako loni.“

„No jo, ale teď se nic neděje. Je to celkem nuda.“

„Co kecáš!“ oponuje Zuzana. „A co včerejší oběd s bryndáčkama? Trsátkovi to náramně slušelo. Byl tááák jedlej…“

~

„To bylo bezva. Já jsem se skvěle bavila. Ale nám to taky slušelo.“ míní Monika Kosová.

„Dámy, všimli jste ostatních děcek? A hlavně učitelů? Nechápali co se děje, většinou koukali jako tele na nový vrata, navíc natřený balakrylem.“  vzpomněla si na televizní reklamu Iva.

„Slovy klasika Milana Pitkina by se dalo říct … a vo, a vo, a vo tom to je.“ přispěchá se svojí troškou do mlýna Zuzka.

„Jen nechápu, jak se dá srovnávat krupicová kaše a balakryl. Snad jen tou barvou. Nebo snad některá z vás ví jak chutná balakryl?“ tiše prohodí Lucie Hálová. 

„I tak to bylo dost hustý, krupicová kaše a k tomu dukátové buchtičky. Ale stejně ta kojenecká láhev nejvíc slušela tobě, Markéto. Jako by sis vzpomněla na svoje nejmladší léta, ťu, ťu, ťu, ňu, ňu, ňu.“ míní Lenka.

Markéta jen lehce mávne rukou, nadechne se jako by chtěla něco říci, ale jen beze slova rezignuje. Nemá chuť provokovat Lenku nějakou poznámkou. Vždyť je to všechno legrace a nejen ona, ale všechny přítomné košíkářky se skvěle baví.

„Mě se zase líbila ta básnička o tom rumu, mléku a správným kolektivu. Akorát nevím kam jsem ji založila. Chtěla jsem ji ukázat našim a nemůžu ji najít.“ říká Lucka Dostálová.

Zuzana ji uklidňuje.

„Řekni si Trsátkovi, ten jich má dost. Říkal, že mu ještě asi tři zbyly.“

Adéla se pomalu předkloní, zaloví ve svém modrém batůžku, který má uložený pod stolem a vytáhne papír s jakýmsi textem. Rychle jej podává Lucce.

„Na, tady máš tu básničku. Včera zůstala ležet v jídelně, sklerotiku.“  

Lucie převezme od Adély papír s básničkou a hbitě se začte do černou barvou napsaného textu.

KOŠÍKÁŘKY

Já jsem malá košíkářka,

nemůžu hrát bez mlíčka,

litřík, dva jsou pro mě hračka,

však nejlepší je kašička.

Že jsem ještě malá holka,

ne jako ty velký děcka,

neříká mi nic rum, vodka,

zlatá láhev kojenecká.

Občas jsem i trošku čuník,

proto si dám na krček

malý, hezký, nápaditý

a slušivý bryndáček.

Kolektiv my jsme ten pravý,

žádné hádky, žádný svár,

všichni svorně pijem z lahví,

tak - na zdraví - sportu zdar!

„To fakt nemá chybu,“ uvažuje, „mě se to líbí čím dál víc.“

„Jů, já snad špatně vidím,“ udiveně vykřikne Iva, „koukněte ke dveřím.“

~

Kolem prosklené výlohy cukrárny „U pudinku“ prošla postava v modrých riflích, šedé flanelové košili s krátkým rukávem a hladce oholenou tváří. Učitele matematiky a fyziky a trenéra v jedné osobě, Jana Tržila, poznají děvčata na dálku. Navíc jeho více než devadesát kilo čisté váhy není možno přehlédnout. Trsátko přistoupil k pultu a požádal o láhev mattonky, což je pravděpodobně jeho oblíbené pití. Dříve než mu prodavačka stačí donést lahodný nápoj z lednice, všiml si učitel společnosti u rohového stolku.

„Á, máme tiskovku,“ hbitě se otočí směrem ke svým svěřenkyním, „tak, co jste vymyslely, kočky?“

„Nic,“ odpoví za všechny holky kapitánka, „jen tak trochu hodnotíme uplynulou sezónu.“

„Hodnocení trenéra byste si nechtěly poslechnout? Můžu si na chvíli přisednout?“

Děvčata udělala mezi sebou místo - tak akorát pro jednoho trenéra a jednu mattoniho vodu.

„Já bych hodnotil sezónu velice kladně. V Interlize se sice nepodařilo vyhrát, ale vaše výkony jsou den ode dne lepší a i přístup k tréninku je dost dobrej. Pokud vydržíte, tak Interligu v budoucnu určitě vyhrajete. Takový vynikající kolektiv v basketu zatím nebyl. Áčkový holky jsou super, ale vy budete lepší. Tak na vaše úspěchy.“ pronesl učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, pozvedl sklenici s mattonkou a dopil zbytek tekutiny. Poté se rozloučil a odešel z cukrárny na zapadajícím sluncem ozářenou ulici města.

~

Děvčata ještě chvíli seděla s otevřenými ústy a nechápavým výrazem ve tváři. Trsátko, který normálně šetří slovy chvály, je otevřeně pochválil a co víc, prohlásil, že ony, sedmačky, budou jednou nejlepším týmem naší školy.

„Tak na to si musíme připít,“ vzpamatovala se jako první Lucka Dostálová, „to chce nejmíň rychlý špunty.“

„To je fakt.“ souhlasí s ní ostatní děvčata a objednají si láhev pěnivého moku.

Košíkářky ještě chvíli diskutovaly při láhvi „rychlých špuntů“ nejen o košíkové, ale i o jiných pro ně důležitých oblastech života mladých dívek. Když za krásného, téměř letního podvečera, opouštěly cukrárnu „U pudinku“, stále se jim v hlavě honila slova jejich trenéra. Jednou snad vyhrají Interligu, stačí vydržet…

Druhá „Poslední šestka“…

Školní rok se opět nezadržitelně chýlí ke svému konci. Vše se opakuje. Stejně jako loni uzavře i tuto basketbalovou sezónu turnaj pořádaný na naší škole. Jedinou výjimkou je, že naše děvčata        „B“ týmu mají účast v turnaji jistou. Nebudou čekat na příležitost pouze v případě neúčasti některého z družstev. Svými výkony po celý rok si účast v prestižním vyvrcholení sezóny zaslouží.

~

Adéla právě sedí u stolu v kuchyni v čtyřpokojovém bytě ve druhém patře. Snídá teplý čaj a půlku krajíce chleba s máslem a medem. V duchu je však již ve školní tělocvičně. Nejen ji, ale celé družstvo čeká poslední měření sil v tomto školním roce. Ještě pořádně nestačila sníst snídani, když se ozval zvuk jejího mobilního telefonu. SMSka od Markéty. Nebude na Adélu čekat před domem. Sejdou se až tělocvičně. Adéla ještě upije trochu čaje, v předsíni si vezme připravený batůžek a rychlými kroky vyrazí z domu směrem ke školní budově.

„Čau dámy, vás není možný přeslechnout,“ hlásí právě přicházející Adéla, „je vás slyšet až venku na hřišti. Co tady dělají holky z áčka?“

„Co se divíš?“ namítá Zuzka. „Mají poslední turnaj, tak si chtěj užít.“

„To je pravda, na to my máme ještě dost času.“

Mezi dveřmi šatny se zjeví Monika Modrá a Petra Mištová.

„Ahoj, zrovna jsme si četly rozlosování na dveřích tělocvičny. Hrajeme s Kuliškou a Jaroměří. To se dá vyhrát, nemyslíte?“

„To jo, ale áčko to má blbý. Mají tam Budky a Jilemnici. Vůbec jim nezávidím. Taky to mohl Trsátko nějak zařídit, když hrají dneska naposled.“ trošku naštvaně prohlásí Lucka Hálová.

Z úvah dívky vyruší hlas Jany Sokolovové z „A“ týmu, který svolává všechny účastnice sportovního klání, aby sešly dolů do tělocvičny na slavnostní zahájení.

Po krátkém Trsátkově proslovu se může začít hrát. Domácí děvčata se rozdělí podle rozlosování do obou tělocvičen a turnaj je zahájen.

Ve skupinách probíhají tvrdé souboje. Každý tým chce vyhrát, těžko by se někdo smířil jen tak s porážkou. Ať tak, či tak, vždy vyhraje ten lepší nebo šťastnější tým. A to je celkem spravedlivé.

„S Kuliškou jsme mohly vyhrát,“ hodnotí vystoupení „béčka“ kapitánka Adéla po zápasech ve skupině, „ještě, že jsme porazily Jaroměř.“

„A co bude dál?“ zeptá se Verča.

„Teď musíme počkat až skončí poslední zápasy ve skupinách a pak budeme hrát semifinále s Budkama.“ vysvětluje Markéta.

„To nemáme šanci,“ míní Iva, „viděly jste je hrát vedle v tělocvičně?“

Vtom vletí do dveří šatny Zuzana a huláká na celou šatnu.

„Holky, bomba!!! Naše holky z áčka porazili Jilemnici. Kdybyste to viděly, Jilemničačky absolutně nechápou. Jsou jak zmoklý slepice.“

Všem dívkám se hned ještě zlepší již tak dobrá nálada. Nafoukanejm Jilemničačkám  to ze srdce přály. Vyhrály sice Interligu, ale teď odjedou nejlíp pátý. To je super.

Ovšem o hodinu později, po prohraném semifinále s Budkama, panuje v šatně sklíčená nálada.

„Mohly jsme poprvé hrát finále turnaje, ale bohužel soupeř byl lepší.“ sklesle zhodnotí situaci Venda.

„Cácorky,“ povídá náhle se objevivší trenér, „hrajete o třetí místo s Kuliškou. Dneska jste s nima už jednou hrály…“

„…a prohrály.“ ozve se kdosi vzadu v šatně.

„Právě nastal čas jim to vrátit. Nebudem se cpát zbytečně rychle do koše, rozhoďte si to na šestce dokola a musíte dávat vyložený šance. A hlavně, jste prťata, vaší největší zbraní jsou rychlý protiútoky. A ty umíte celkem schopně. Nevěšte hlavy a běžte jim ukázat kdo je tady pánem.“

Utkání o třetí místo probíhalo přesně podle pokynů trenéra. Domácím hráčkám se dařily rychlé protiútoky a celkem hladce deklasovaly Kulišku o patnáct bodů. „Áčku“ se ve finále tolik nedařilo a sice těsně, ale přesto dívky prohrály.

~

Turnaj skončil, družstva odjela domů. V tělocvičně zůstala pouze děvčata dvou domácích mančaftů. „Béčko“ oslavovalo třetí místo, ale holky z „áčka“ seděly trochu schlíple ve středovém kruhu.

„Co je?“ zvídavě se ptá Markéta děvčat. „Jste druhý, to je super, tak proč tady tak sedíte jako mouchy sežerte si mě?“

Bára Pastušková se na ni podívá uslzenýma očima a tiše povídá: „To těžko pochopíš, vy máte ještě dva roky před sebou, ale my už se takhle nesejdem. Jeden jedinej poslední trestnej hod a je konec…“

„Si to tak neberte, vždyť Trsátko není zas úplná jednička.“

„Náhodou je skvělej. Vy ho znáte jen chvilku, ale my ho máme jako třídního. Jen díky němu jsme to, co jsme. On nás naučil, že se můžeme ve škole hádat, dohadovat, ale na hřišti jsme všechny žlutý, všichni táhnem za jeden provaz. Navíc jako třídní na nás nedal dopustit, vytáhl nás z mnoha průšvihů a hlavně nás bral jako rovnocenný partnery, a to je dost důležitý.“

„To je sice hezký, jenže nikdo není bez chyby, každý má svoje mouchy.“

„Jo, ale ne každý dokáže podat vždy pomocnou ruku, i přesto, že mu to může ublížit. Važte si toho, že vás trénuje a hlavně vydržte. Nám se to nepodařilo, ale vy máte na to, abyste to „podělanou“ Interligu vyhrály.“ uzavřela rozhovor Bára. „A teď hurá za říďou, musí vědět, co má ve škole za hvězdy, nebo néé …?“

KAPITOLA 3

Soustředění…

Léto se představuje ve své největší kráse. Na obloze ani mráček, sluníčko pálí o sto šest. Jediným záporem tohoto nádherně teplého období je konec prázdnin a blížící se začátek školního roku.

Škola na kopečku za městem zeje prázdnotou. Dnes je první pracovní den učitelů v novém školním roce. Trsátko je ve škole mezi prvními. Ne, že by se až tak moc těšil, ale později mu žádný autobus nejede. Má tedy spoustu času před první pracovní poradou. V učitelově mysli se rodí plány na letošní školní rok. Vloni „vypustil do života“ svoji první třídu. Musí si přiznat, že mu žáci přirostli k srdci. Byli prostě skvělí. Zato letos bude třídním nejhorší třídy ve škole. „Nafasoval“ ji za kolegyni Jarču Novou, která odešla na mateřskou dovolenou. 

V kabinetu je nesnesitelné vedro. Dva měsíce se pořádně nevětralo. Jan Tržil otevře vše, co se otevřít dá. Teprve potom klidně usedá za svůj psací stůl, otočí listy kalendáře a volně odloží nohy na desku stolu. Kdyby tak někdo náhle vstoupil … to by byla podívaná.

Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě očima rychle přehlédne nástěnku proti svému stolu. Mimo jiné je zde lístek s termíny soustředění družstev košíkové. Dívky letos opět povýšily, konečně budou hrát jako „Á tým“. Dnešní trénink začíná hned po poradě, o půl jedenácté. Trsátko má tedy ještě chvíli volna…

~

Petra Mištová o prázdninách oslavila své třinácté narozeniny. Je z ní téměř dospělá slečna. Alespoň to tvrdí lidé z jejího okolí. Ona sama se za dospělou v žádném případě nepovažuje. Vždyť příští týden půjde teprve do osmé třídy.

Petra se před chvílí probudila do nádherného, slunného dne. Pohledem zkontrolovala ručičky na budíku stojícím na stolku vedle svojí postele. Ukazují pět minut po půl deváté. Petra má ještě spoustu času. Včera se telefonem domluvila s některými košíkářkami. Mají sraz o půl desáté před cukrárnou  „U pudinku“.

„Co blbneš, vstávat takhle brzo!“ rozčiluje se její starší sestra. „Vždyť jsou ještě prázdniny. Nebo už začala škola? Že by jsi šla po ránu na rande?“

„Seš blbá, můžeš zase klidně spát. Jdu s holkama na čokoládu do „Pudinku“ a pak na basket.“

„Že tě to baví. Lítat po hřišti i o prázdninách. Nejsi normální. To mě by v životě nenapadlo.“

„To je fakt. Jsi prostě líná. Jednou shniješ zaživa v týhle posteli. Lenochu.“ rázně ukončí rozhovor mladší ze sester a odejde do koupelny provést ranní speciální očistu.

Petra se rychle opláchne studenou vodou, učeše slušivý culík a  převleče se do lehkých, světle modrých přiléhavých šatů. V kuchyni slupne rohlík s ramou, zapije jej sklenicí studeného mléka a  rychlým tempem se vydá směrem k cukrárně „U pudinku“.

~

Před cukrárnou již netrpělivě přešlapují Venda Krotká s Monikou Modrou.

„Ahoj,“ zdraví právě přicházející Petru Vendula, „seš ňáká nová. Dneska ti to sekne.“

„Ty jsi taky nějak víc opálená.“

„Nechci vám skákat do lichotek,“ ozve se Monika, „ale nepudem dovnitř?“

V útulném prostředí cukrárny vládl příjemný chládek. Děvčata si tentokrát mohla vybrat místa bez nejmenších obtíží. Cukrárna byla v tuto ranní dobu naprosto prázdná. Ihned poté, co se dívky posadily ke stolu v rohu místnosti se objevila číšnice v krátké tmavě modré sukýnce a zářivě bílé zástěrce.

„Koukám, známé tváře. Tak co, sportovkyně, začíná škola?“ ptá se trošku s podivem číšnice.

„Ještě ne. Máme soustředění, ale až o půl jedenáctý.“ hbitě odpoví Petra.

„ Tak to máte ještě čas. Co si dáte?“

„Pětkrát čokoládu se šlehačkou.“ objedná Vendula.

„Pětkrát?“ diví se obsluha cukrárny.

Číšnice jen pokrčí rameny. Náš zákazník, náš pán. Když se však otočí, aby splnila objednávku, vše pochopí. Mezi dveřmi cukrárny se objevily Nikola Radová a Simona Divišová.

„Čau, dámy.“ pozdraví Nikola.

„Ahoj,“ odpoví za všechny Monika, „pojďte, máte objednáno.“

„Čokoládu, tu já můžu.“ prohlašuje Nikola.

Simona sedí trošku zaraženě. Jindy je ji plná cukrárna, ale dnes ji není moc do řeči. Dívky poznají změnu, ale žádná nemá chuť se zeptat. Nakonec si dodá odvahy Vendula.

„Simčo, co je s tebou. Nenadáváš, nesměješ se, nemluvíš neslušně a vůbec, jsi trošku jako vyměněná?“

„Ále, celý prázdniny jsem lítala po doktorech s tím kolenem. Operace sice dopadla dobře, jenže to pořád není ono. Trochu to ještě pobolívá. Takže až do odvolání nesmím cvičit a tím pádem je s basketem taky konec.“

„To je blbý, snad se to zlepší. Uvidíš.“ konejší Simonu děvčata.

U stolku se objeví číšnice s podnosem, na kterém voní pět objednaných čokolád i se šlehačkou. Košíkářky se chopí každá své skleničky a pomalu upíjejí lahodný nápoj. Nemají kam spěchat. Do začátku nové sezóny a prvního tréninku zároveň zbývá téměř celá hodina… 

~

Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, se právě vrátil z úvodní porady učitelů v novém školním roce. Porada probíhala ve stejném duchu jako v předešlých letech. Učitelům byly rozděleny úkoly, které musí v nejbližším období splnit. Jan Tržil si vše potřebné poznamenal. S řešením úkolů však ještě chvíli počká. Nyní musí vzít ze zásuvky psacího stolu klíče od tělocvičen a za chvíli jej čeká úvodní trénink nové basketbalové sezóny.

Trsátko prochází pomalými kroky spojovací chodbou k tělocvičnám. Již slyší za venkovními dveřmi veselé štěbetání svých svěřenkyň. Neváhá a otevře venkovní dveře.

„Dobrý den, pane učiteli.“ postupně slyší od přišedších dívek.

V duchu si pomyslí cosi o slušném vychování košíkářek. Že by byly všechny tak slušné. Raději úvahy zavrhne a otevře šatny v patře sektoru tělocvičen.

Holky se rychle převléknou a netrpělivě schází do tělocvičny, kde v tuto denní dobu panuje nesnesitelné vedro.

„Tady se nedá ani dejchat, natož hrát.“ rozčiluje se Adéla, která vstoupila na hřiště jako první.

„Mě to ani nevadí,“ prohlásí Markéta, „dva měsíce jsem nedržela míč v ruce. Nějaký horko mě dneska nemůže odradit.“

„Ale já to těžko rozdejchám.“ přihřeje si polívčičku trenér.

Do tělocvičny postupně přišla všechna děvčata. Chybí jen Lucie Dostálová.

„Ta se válí na pláži kdesi v Řecku,“ poznamená Iva, „ale psala mi, že tam pořád prší a je zima. Závidí nám tady ty třicítky ve stínu.“

Trenér zapíská na píšťalku. Pro košíkářky je to signál, aby přišly blíž a zbystřily všechny smysly.

„Tak vás tady vítám. Koukám, že se vám po basketu stýskalo. Je tady vedro, takže si dneska jen zahrajeme.“

Dívky nadšeně souhlasí. Rozdělí se do dvou družstev a první neoficiální utkání sezóny může začít. Napoprvé je hra docela slušná. Na dívkách je vidět, že o prázdninách odpočívaly a mají novou energii a chuť do hry.

Po hodině hraní mají všechna děvčata i Trsátko propocená trička. V nesmírném horku v tělocvičně se delší dobu hrát nedá. V kroužku na středové čáře si tedy dívky sdělují své zážitky z prázdnin. Na trénování mají ještě čtyři dny do konce prázdnin a potom celý školní rok. Nyní se ve svých vyprávěních vracejí k téměř skončeným prázdninovým měsícům. Ve svých plánech si malují nadcházející sezónu, sní o vítězství v Interlize, doufají v postup do krajského kola basketbalových her AŠSK i v další úspěchy v ostatních turnajích. Ale bude tomu ve skutečnosti opravdu tak …?

Čtvrtletí…

Podzim se zvolna odebírá na zasloužený odpočinek a v pravidelném ročním koloběhu předává vládu paní zimě. Ještě mu však několik dní vlády zbývá, tedy alespoň podle kalendáře. V ulicích města pozvolna a lehce poletuje listí stromů, příroda se odívá do krásného pestrobarevného hávu, slunce zahřívá ovzduší se stále menší a menší intenzitou. Nastává opožděné babí léto.

Ve školním sledu pravidelně se opakujících událostí je toto období spjato s první čtvrtletní poradou, na které učitelé hodnotí úspěchy či neúspěchy svých žáků. Porada je jakýmsi ohlédnutím za prvním čtvrtletí školního roku a na jejím výsledku závisí další osudy mnoha žáků školy.

~

Kateřina Hučková sedí ve své lavici, první v prostřední řadě lavic ve třídě. Před sebou má otevřenou žákovskou knížku na zadní stránce a s údivem sleduje vlastní čtvrtletní prospěch. Letos poprvé se průběžné čtvrtletní hodnocení zapisuje jako informace pro rodiče do žákovských knížek dětí. Katka již teď přemýšlí, jak doma vysvětlí svůj zhoršený prospěch, z čejáku tři až čtyři a z matiky čistá čtyřka.

Ve dveřích třídy se objeví Markéta Cahová.

„Čau, co je? Seš ňáká přejetá…“

„Taky vám třídní napsala známky do žákajdy?“

„Zatím né,“ odvětí Markéta, „ale v dějáku pátou hodinu nám je rozdá. Asi budu mít trojku z čeniny a máti.“

„Se koukni na moje studijní výsledky.“ smutně povídá Katka.

„Tý vogo, to máš blbý, to asi nepudeš večer k Pudinku.“ uvažuje Markéta.

„Aha, já na to úplně zapomněla,“ lekne se Katka, „dneska se otvírá vzadu U pudinku salónek. Jak se vlastně bude jmenovat?“

„Maxi klub.“

„Uvidíme, možná předložím žákajdu našim až zítra.“

„Já už padám, máme matiku a já musím pro pomůcky, protože Lucina není ve škole.“ rychle  se loučí Markéta.

Jen co opustí třídu ozve se z chodby ječivý hlas zvonku oznamující začátek další vyučovací hodiny.

~

V cukrárně „U pudinku“ je dnes večer živo. Ani ne tak v cukrárně samotné, jako v zadní místnosti. Z bývalých koníren vytvořila majitelka útulnou vinárničku. Ve světle barevných žárovek a jiných světelných efektů se místnost mění v nádherný taneční salónek.

V zadní části nevelkého salónku je vyvýšené podium, na kterém si rozbalil svoje nářadíčko hudební průvodce dnešním zahajovacím večerem DJ Fero. Po obou stranách místnosti jsou umístěny v barovém stylu moderní stolečky pro čtyři respektive šest osob. Uprostřed lze naleznout taneční parket, na jehož ploše se několik nadšenců snaží předvádět pohyby, které tak trochu připomínají tanec. Styl moderní vinárničky doplňuje masivní barový pult, za nímž zkušeně míchá alkoholické i nealkoholické nápoje sama majitelka cukrárny a právě otevřeného „Maxi klubu“, jak byla vinárnička oficiálně nazvaná.

O zábavu v novém zařízení se dnešní večer stará DJ Fero, malý podsaditý chlapík, kolem třiceti let věku. Jeho pestré oblečení perfektně ladí s barevnými světelnými efekty osvětlujícími interiér „Maxi klubu“.

~

Košíkářky, jakožto pravidelné návštěvnice cukrárny mají čestné místo přímo vedle pódia u tanečního parketu. Sešlo se jich na slavnostním otevření klubu hned několik. Takovou událost si přece jen nemohou nechat ujít.

„Co si dáme?“ ptá se Adéla přítomných spoluhráček.

„Chtělo by to něco slavnostního.“ míní Monika Kosová.

„To určitě,“ oponuje Vendula, „loknu si alkoholu a naši mě doma přetrhnou vejpůl.“

„A proč hned alkohol?“ vloží se do rozhovoru Lucka Hálová. „Existuje spousta míchaných nealko nápojů. A na slavnostní přípitek se to hodí, nebo né?“

DJ Fero se rozhodl po úvodních pomalejších skladbách trošku přitvrdit muziku. Z mohutných reprobeden umístěných v obou rozích pódia se linou tóny rock´n´rollu.

„Co sedíte, jsme tady o toho, abychom se bavily,“ snaží se překřičet dosti hlasitou hudbu Zuzana, „jdeme na plac!“

Série rychlých písniček se zdá být nekonečná. Návštěvníci Maxi klubu se dostávají do varu, a tak DJ Fero prodloužil sérii o několik písniček. Konečně se DJ rozhodl nechat i aparaturu lehce odpočinout a zavlažit vyschlé hrdlo kvalitním bílým vínem.

Děvčata usedají ke svým stolkům, kde na ně již čekají objednané míchané nápoje. Každá z nich se ihned chopí svoji skleničky. Po dlouhé taneční sérii mají holky značnou žízeň.

„Po tom maratónu na parketu zasloužíme hrdelní zvlhčovalo.“ komentuje nastalou situaci Adéla.

„Nejen za taneční kreace, ale i za výkony na hřišti.“ přidá se Lucka.

„To je pravda,“ na to Adéla, „ Trsátko říkal ráno po tréninku, že se sezóna vyvíjí celkem dobře a že je spokojenej.“

„Taky co by nechtěl,“ odvětí Katka, „jsme druhý, prohráváme jenom s Jilemnicí. Jen ty Budky jsme měly podruhý porazit. Prohrát o jeden jedinej podělanej bodík je dost krutý.“

„Zvlášť, když jsme celej zápas vedly.“ rozčiluje se Markéta.

„Tržil říkal, že takovej je sport. Jednou seš nahoře, podruhý dole. Příště jim to vrátíme.“

„Tak tomu se říká slovo kapitánky do pranice,“ prohlásí rozhodně Lucie, „ale dneska tady nejsme na tiskovce.“

„To je fakt, tak dámy zvedáme se, DJ Fero už zase vaří, je půl šestý, takže máme ještě dvě hodiny času. Dneska to tady suprově rozjedeme…“

Pololetí…

Každý pedagog pracující v základním školství potvrdí, že nejhorším obdobím je období pololetní, čas známkování a zúčtování. Vyjímkou není ani učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil. Právě sedí ve svém kabinetu a přemýšlí nad známkami z fyziky.

„Kdyby se ti lumpové trošku víc učili, nemusel bych se rozhodovat mezi čtyřkou a pětkou.“ pomyslí si v duchu a do notesu namaluje k jménu Františka Pryžmy krásně baňatou výslednou známku.

Ještě víc než známky však Trsátka trápí košíkářky. V sobotu jim jen o jeden jediný bod uniklo celkové druhé místo v Interlize. Holky oslabené o několik nemocných spoluhráček prohrály s Budkama, což samo o sobě nebylo až tak důležité, ale Budky potom v prodloužení porazily Jilemnici a dostaly se před naše družstvo.

Pan učitel v duchu zamítne chmurné úvahy, zkontroluje na svých náramkových hodinkách přesný čas a pomalým krokem opustí útulný kabinet. Sestoupí po schodech do prvního patra a spojovací chodbou si to namíří přímo do tělocvičny.

~

V šatně nepanuje zvlášť veselá nálada. Dnes je první trénink po nešťastné koncovce Interligy.

„Nějak se mi nechce dolů do tělocvičny,“ přemýšlí Adéla, „po sobotním výbuchu mám takový zvláštní pocit.“

„Já taky,“ míní Lucka Dostálová, „je mi z toho na nic.“

„Holky,“ rozčiluje se Lucka Hálová, „takhle vás neznám. Přestaňte fňukat a jdeme dolů. Přežily jsme hodně neúspěchů, přežijem i tenhle.“

Dívky s Luckou souhlasí a postupně se zvedají z laviček a odchází do tělocvičny.

„Co je?“ ptá se trenér po příchodu košíkářek. „No co, co. Tak nám to letos nevyšlo. Za rok už nebudou mít šanci. A navíc, ve čtvrtek je okresní kolo turnaje AŠSK. Tam jde o víc, o postup do kraje v Jihlavici. Nevěšte hlavy a jdeme trénovat.“

Dívkám se rozzářily oči. Jedním špatným výsledkem život nekončí. Ještě trochu potrénujem a ve čtvrtek bude odveta. A tam se teprve uvidí…

AŠSK…

V cukrárně „U pudinku“ je ve středu odpoledne živo. Košíkářky se zde sešly na tradičním předzápasovém soustředění.

Nad sklenkami džusu diskutují o taktice na zítřejší turnaj. Hrají doma, nejsou favoritky, nemají co ztratit.

„Kde je Lucka Dostálová?“ zvídavě se kolem sebe rozhlíží Petra.

„Včera ji nebylo dobře,“ povídá Zuzka, „měla zvýšenou teplotu a zítra určitě nebude hrát.“

„Tak to je v háji,“ prohlásí kapitánka Adéla, „ještě jsou nemocné Iva, Lenka, Monika a nemůže hrát Simona. Tak kdo bude hrát?“

„Necháme se překvapit. Třeba bude hrát i Martina Petrová. Chodí sice jen asi měsíc, ale mohla by to zvládnout.“ rozhodne Vendula.

Do rozhovoru se vloží Adéla.

„Trsátko říkal, že máme ve skupině Budky a ještě nějakou jinou školu, s kterou jsme ještě nehrály. Ale neví se, jestli vůbec přijede.“

„A vůbec,“ uzavře diskusi Zuzka, „Tržil určitě něco vymyslí…“

~

Následujícího chmurného čtvrtečního rána se Lucii Hálové vůbec nechtělo z vyhřáté postýlky. Jenže vstávat musí. Dneska je velice důležitý turnaj, turnaj o postup do krajského kola. Družstvo naší školy ještě nikdy tento turnaj nevyhrálo. Vloni byly naše holky druhý a to byl velký úspěch. Lucie ví, že je hráčkou základní sestavy družstva. Nemůže si dovolit nepřijít. Proto se rychle vysouká z postele a za chvíli lehce snídá mléko s čerstvým pečivem. Po snídani ještě zkontroluje, zda má v batůžku svůj dres se šestkou a vyrazí městskými ulicemi směrem ku škole.

„Ahoj Lucko!“ zdraví ji mezi dveřmi šatny Adéla. „Už seš druhá.“

„To nás teda moc není.“

„Neboj, holky příjdou. Před chvílí mě prozváněla Markéta.“

Postupně do šatny přicházela ostatní děvčata, Zuzka s Monikou Modrou, Nikola a další.

Do šatny se přiřítil i učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil.

„To jste všechny?“ udiveně se ptá. „Tak málo? No nic vyhrát se dá i v osmi lidech, zvlášť když se na hřišti nechá srdce. Budete hrát s Budkama a s našim béčkem, protože jeden mančaft nepřijede.“

„Z Budkama né,“ žadoní hráčky, „to zase projedeme.“

„Ale i tak máte zaručený postup do semifinále.“

Utkání ve skupinách byla vyrovnaná. Naše dívky i v neúplné sestavě dlouho odolávaly favorizovanému týmu Budek, ale nakonec prohrály. Ve druhém zápase deklasovaly podle předpokladů „B-tým“ jednoznačným rozdílem.

„Budky se dneska daly porazit,“ postěžuje si Adéla po příchodu do šatny, „teď budeme hrát semifinále asi proti Jilemničačkám.“

„To nemáme šanci.“  podotkne Zuzana.

Do šera šatny vstoupí Trsátko, podívá se po svých svěřenkyních a suše prohlásí.

„Postoupily jste do semifinále. Splnily jste postupný cíl, ale prohra z Budkama nás může mrzet. Jilemnice vyhrála skupinu, takže semifinále hrajeme s nima a Budky budou hrát s Kuliškou. Navíc hrajeme v malý tělocvičně.“

„A nemohly bysme hrát ve velký?“ žadoní za všechny holky Adéla.

„To nejde, musíme hrát podle rozpisu. A teď jdeme dolů, za chvíli hrajete.“

~

Po krátkém rozcvičení si trenér svolal svůj tým na bojovou poradu.

„Máme možnost poprvé letos porazit Jilemnici. Budeme hrát rychlý protiútoky přes Adélu, Lucka se nebude moc vytahovat dopředu a bude víc bránit. Nikolo, ty si stoupneš k Janě, tý s trojkou, a nehneš se od ní na krok, jasný.“

Dívky nadšeně souhlasí a odchází na hřiště na začátek zápasu. Utkání od samého začátku probíhá režii domácích hráček. Taktika zvolená učitelem matematiky a fyziky a trenérem v jedné osobě se vyplácí. Děvčata perfektně brání a trestají nekompromisně všechny chyby soupeřek. Poločas vyhrávají 11 : 0.

„Holky, to snad není možný,“ s radostí v obličeji povzbuzuje spoluhráčky Martina sedící na lavičce náhradnic, „vy hrajete super.“

„To je pravda,“ vloží se do rozhovoru trenér, „ale ještě není konec. Je potřeba vydržet a hrát na čas. Nikam se neženem, hrát teď musí soupeř.“

Druhý poločas odehrají košíkářky přesně podle pokynů z přestávky. Pozvolna rozehrávají, hrají na čas a soupeřkám na nervy. Vůbec jim nevadí, že druhý poločas prohrály 3 : 6. na konci utkání svítí na ukazateli 14 : 6 pro naše barvy.

Radost z vítězství nezná mezí.

„Už je to tady!“ skandují hráčky ze střídačky.

„Jsme ve finále!“ huláká na celou tělocvičnu Adéla.

~

Větší z tělocvičen praská ve švech. Po stranách se mačkají žáci téměř celého druhého stupně. Dívky vzpomínají na dobu, kdy i ony stály u zdí tělocvičny a kritizovaly výkon hráček. Dnes je tomu naopak. Ony jsou na hřišti, ony musí přesvědčit spolužáky o svém oprávněném postupu do posledního, finálového utkání.

„Tady je snad celá škola.“ uvažuje Monika.

„To bude hustý,“ míní Lucka, „a navíc hrajeme s Budkama.“

Po úvodních pokynech trenérů obou družstev začalo finálové utkání. Naše dívky sice vsítily první koš, ale pak Budky sérií šesti košů otočily utkání. V průběhu třetí čtvrtiny prohrávala naše děvčata o deset bodů.

„Time out,“ hlasitě žádá u stolku časoměřičů Trsátko.

Dívky se shromáždí u vlastní lavičky.

„To snad nemyslíte vážně? Všechny přihrávky pozdě, žádná chuť do hry. O bojovnosti ani nemluvím. Pokud se nebudete bít o každý míč, tak nemůžete vyhrát.“ zvyšuje hlas trenér.

„Ale když mě to nejde, nemůžu se trefit.“ brání se Adéla.

„Na hřišti je vás pět, tak budeš víc bránit a koše budou dávat ostatní. A pokud nechceš hrát pro kolektiv, tak můžeš vystřídat!“

„To né, já to ještě zkusím!“

„Tak běžte, a hrajem, jdeme do nich, ještě je dost času to otočit.“

Po těchto slovech jsou hráčky jako vyměněné, postupně dotahují náskok soupeřek a patnáct sekund před koncem prohrávají už pouze o jeden jediný bodík.

Adéla se perfektně uvolní, nahrává Lucce a ta svým prvním košem v zápase rozhoduje zápas. Když se ještě tři sekundy před koncem trefí Nikola, je zázrak dokonán. Jedeme na krajské kolo do Jihlavice.

Hráčky ze střídačky se rozbíhají na hřiště poděkovat svým spoluhráčkám. Jsou první z naší školy, ještě žádný tým školy tento turnaj nevyhrál. Příští týden jedou do Jihlavice. V očích se objevují i první slzičky radosti. Jsou první, a to už jim nikdy nikdo neodpáře…

~

V neútulné nádražní budově vládne nekonečný chaos. Lidé přecházejí od pokladen ke stánku s tiskovinami či k automatu na občerstvení a zase zpět. Mezi tímto chaoticky se pohybujícím davem, asi uprostřed čekárny, v klidu stojí skupina dívek. Nikam s neženou, nikam nespěchají, čekají na příjezd vlaku do Jihlavice. Čas se neuvěřitelně vleče, ale dívkám to vůbec nevadí. Nejdou do školy, nemusí se učit. Jsou odhodlány v Jihlavici vzorně reprezentovat svoji školu, ale zároveň v nich panují trošku obavy. Takový turnaj nikdy nehrály, neví co je čeká. Konečně přijíždí vlaková souprava.

„Tady je strašný vedro,“ prohlásí Vendula hned poté, co usedne do vlaku, „to se nedá vydržet.“

„Pane učiteli,“ ptá se nesměle Iva, „myslíte, že něco vyhrajem?“

„Asi ne. Tam budou družstva, který hrají basket soutěžně. Trénují čtyřikrát i víckrát týdně. My jedeme na zkušenou, podívat se jak se to hraje jinde.“

Cesta vlakem příjemně ubíhala. Některé košíkářky dospávaly předešlou noc, jiné si četly či poslouchaly hudbu nebo jen tak pozorovaly krajinu. Po více než hodině jízdy vystoupily košíkářky v Jihlavici. Trsátko se poptal na cestu, vyhledal vhodný trolejbus a zanedlouho už se holky převlékaly v teple šatny pořádající školy.

Atmosféra utkání byla úplně jiná než v okresním kole. Družstva byla silnější a vyhranější. Přestože naše dívky vše prohrály, vládla v družstvu spokojená nálada. Dívky si získaly i obdiv přihlížejících chlapců.

„Hej, Katko, jaký máš číslo?“ pokřikuje jeden místní hoch.

„Devítku, vole, nevidíš?“

„Ale on chtěl telefonní číslo.“ namítá Markéta.

„Já vím,“ odvětí Katka, „přece mu je nedám, blbečkovi.“

A ještě nahlas zakřičí.

„Jó, a boty mám osmatřícítky.“

„Nekoukejte po klukách a pojďte na vyhlášení výsledků.“ zavelí učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě.

Po obdržení diplomu za čtvrté místo se košíkářky odeberou do šatny, převlečou se a rychle pádí na trolejbus jedoucí k nádraží. Nasedají do přistaveného vlaku a jedou spokojeny domů. Ostudu neudělaly, přestože nevyhrály. Jedou domů, vstříc novým zážitkům, novým úspěchům na poli sportovním i osobním… 

Třetí „Poslední šestka“…

Po vystoupení dívek v krajském kole AŠSK nastalo období sportovního klidu. Před „Poslední šestkou“ se žádný jiný turnaj nekonal, a tak dívenky měly možnost dohnat ve škole to, co v průběhu roku zanedbaly. V pravidelnějších intervalech se konaly i „tiskové konference“ v cukrárně „U pudinku“, které se však stále častěji přesouvaly do „Maxálu“, jak dívky nazvaly nově otevřený Maxi klub.

„Zase jeden rok v háji.“ začala Lucka tiskovku na Maxálu.

„To je fakt,“ souhlasí Adéla, „ani jsme se nenadály a už zase bude výzo. Jsem po tom dnešním turnaji nějak utahaná.“

„Já taky,“ souhlasí Lucka Hálová, „letošní sezóna byla dost dlouhá.“

„Mě se hrálo dobře,“ vloží se do hovoru Martina Petrová, „první turnaj a první koš. To jde, né?“

„Akorát jsme to mohly vyhrát,“ míní Zuzana, „takhle jsme skoro pořád druhý“.

„Jilemničačky byly dneska lepší, to se musí nechat. Ale porazily jsme Budky a to je taky úspěch.“ soudí Vendula.

„Náhodou,“ nesouhlasí Adéla, „ letos jsme se hodně zlepšily. Říkal to dneska i říďa. Příští rok máme šanci všechno vyhrát.“

„To je pravda, protože i Trsátko říkal, že v Budkách a Jilemnici hrají deváťačky. Příští rok už hrát nebudou.“

„Že se, dámy, vzrušujete,“ povídá Lucie Dostálová, „všichni říkají, že je to super. Chválí nás Trsátko i říďa, dokonce i učitelka tělocviku. Tak co chcete víc?“

„Jasně,“ souhlasí kapitánka, „nebudem se aspoň chvíli zabývat basketem, dáme si zmrzku a něco k pití, za chvíli začíná Eko disco párty s DJ Bóžou a příští týden prázdniny. A jak před rokem říkala Barča: příště tu „podělanou“ Interligu vyhrajem!“

KAPITOLA 4

Poslední ročník…

Devátá třída. Poslední rok na základní škole. Všichni žáci se na tento ročník těší už od šesté třídy. Konečně jsou nejstarší žáci ve škole. Mají to „za pár“. Ale devátá třída s sebou nese i různá úskalí. Nejdůležitější otázkou tohoto období je „Co dál?“ Žáci a žákyně se musí rozhodnout, na jakou střední školu či odborné učiliště podají svoji přihlášku. Nastává období zhodnocení svých schopností a rozhodování. Ani košíkářky nejsou výjimkou.

~

V Maxálu je dnes večer živo . DJ Fero pouští některé ze svých nejnovějších hitů. Moderní hudba, skvěle sladěná se světelnými efekty, láká na taneční parket. Mezi tanečníky na decentně osvětleném parketu můžeme najít i několik známých tváří. Košíkářky se dnes opět sešly na „tiskovce“.

DJ Fero betonově vaří, před chvílí nažhavil CD skupiny Kabát a nyní trošku zklidňuje atmosféru Jožo Ráž a skupina Elán. Éterem se rozléhají tóny písně „Voda, čo ma drží nad vodou“. Parket se pomalu vyklidňuje, jen pár zamilovaných párů se pomalu plouží parketem.

„Dámy, dneska je to tady vodvaz.“ prohodí Markéta po dosednutí na židli u stolku košíkářek.

„Skoro jako ráno na hřišti.“ doplní ji Adéla.

„Ale, že jsme dneska v Interlize válely,“ vloží se do hovoru Lucka Hálová, „ vyhrát 100 : 0, to se jen tak někomu nepodaří.“

„Letos by se celá soutěž dala vyhrát.“ uvažuje Martina Petrová.

„Ještě nevíme, co Jilemničačky. S nima jsme ještě nehrály.“ zklidňuje nadšení spoluhráček Zuzana.

„Ale teď je mnohem důležitější škola.“ namítá Lucka Dostálová. „Už víte, kam půjdete?“

„Já asi na gympl.“ povídá Adéla.

„Tak na to já nemám,“ zvažuje svoje schopnosti Zuzka, „asi to vyhraje zdravka.“

„Já bych nejradši zůstala na základce,“ míní Martina, „ale to by asi nešlo. Takže gympl. A kam půjdeš ty, Lucko?“

„Nevím, ale snad na obchodku.“

„Hele, koukejte,“ ozve se dosud potichu sedící Iva, „támhle je Katka. A co je to s ní za kluka?“

„Nevím,“ suše prohodí Markéta, „mě by spíš zajímalo, proč nechodí na basket. Na tréninku nebyla od začátku školního roku.“

~

DJ Fero po krátké odmlce, ve které se u barového pultu osvěžil dobrým bílým vínem, opět usedá za svůj mixážní pult a z reprobeden se ozývají tóny úvodní písně nové série. Košíkářky nelení a mezi prvními tanečníky se odebírají na taneční parket. Dnešní noc bude dlouhá. V rytmu diskotékových písní zapomínají na Interligu, na košíkovou, na starosti všedního života i na nedůležitější otázku deváťáků: „Kam dál…?“

Nový rok…

Čas vlády starého kalendářního roku se naplnil. Přichází rok nový, rok plný očekávání, rok pravdy. Košíkářky v něm čekají nelehké úkoly. Nejdůležitějším se zdá být zdárné složení přijímacích zkoušek na střední školy či odborná učiliště.

Je zřejmé, že sportovní cíle se odsouvají na druhé místo v pořadí. Dívky však chtějí v letošní Interlize uspět, chtějí být nejlepší. Z týmu již odešly Kateřina Hučková i Nikola Radová. Naštěstí vzniklé mezery zacelila Martina Petrová.

~

Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, sedí ve svém kabinetu a uvažuje, jak dál v Interlize. Je třeba přeházet pořadí turnajů a termínů je žalostně málo. Situaci komplikují termíny přijímacích zkoušek na střední školy. Trsátko chce nechat hráčkám dostatečný čas na přípravu. Košíkovou se živit nebudou a přijímačky jsou pro ně podstatně důležitější. S dosavadními výsledky může být velice spokojen. Dívky vzorně přistupují k zápasům i k tréninkům, stejně jako dnes.

„Dobrý den,“ pane učiteli, „zdraví mezi dveřmi právě vstoupivší Iva.

„Ahoj.“

„Tady ještě nikdo není?“

„Jsi první,“ odpoví Tržil, „ostatně jako vždycky.“

Za vstupními dveřmi školy se objevují další košíkářky. Dívky přicházejí v téměř neměnném pořadí, na které si trenér již zvykl.

„Pane učiteli, dneska možná přijde i Katka,“ s úšklebkem ve tváři zahlaholí Petra, „teda aspoň to včera říkala v Maxálu.“

„To už tady několikrát bylo,“ ani se nediví učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, „a nikdy nepřišla. To je z hlediska košíkový ztracenej případ.“

Trsátko se rozhlédne kolem sebe a tiše pronese.

„Jsme všichni, tak jdeme do tělocvičny.“

~

Děvčata se rychle převléknou do sportovního a po příchodu „na plac“ se rozcvičí a protáhnou svalstvo. Trénink pokračuje v zaběhnutém rytmu, dvojtakty, střelba, trochu fyzické přípravy a nakonec hra. V herní fázi mají dívky trošku rezervy, ale jak říká Trsátko „dá se na to dívat“. Po skončení tréninku si učitel svolá dívky ke krátké poradě.

„Cácorky, pomalu se blíží pololetí, a já doufám, že basket neovlivní negativně vaše studijní výsledky. Interliga bude teď na chvíli přerušená, ale za měsíc budete hrát znovu turnaj AŠSK. Letos bychom měli potvrdit loňské prvenství.“

„Nebojte, pane učiteli, to vyhrajeme.“ rozhodně za celý tým prohlásí Adéla.

„Včera jsem dostal od pana zástupce rozlosování. Hrajete s TGM a Jilemnicí.“

„Proč zase s Jilemnicí?“ odporují hráčky, „Vždyť to zase prohrajeme.“

„Pokud chcete být nejlepší, milé dámy, tak musíte porazit kohokoliv a kdykoliv.“

Tak to je rána pod pás. Pořádáme turnaj a máme nemožné rozlosování. Ale proč se Tržil tvářil tak klidně? Že by nám tolik věřil?

Trošku rozladěny nejnovějšími informacemi odchází košíkářky do šatny a poté do svých tříd. Tentokrát jsme favoritky, očekává se od nás nejlepší výkon, nikdo si nepřipouští nic jiného než vítězství. Ale zvládneme to…?

AŠSK podruhé…

Paní zima se své vlády ne a ne vzdát. Přestože se kvapem blíží kalendářní první jarní den, jsou venkovní teploty stále jen těsně nad bodem mrazu.

Stejně jako venkovní teploty jsou jen těsně nad bodem mrazu studijní výsledky Moniky Modré. Začátek druhého pololetí ji nezastihl ve zvlášť oslnivé formě, tedy co se týká školního prospěchu.

Forma sportovní naopak strmě stoupá. Monika se stále zlepšuje a dokonce si již několikrát vydobyla místo v základní sestavě, což by ráda potvrdila i dnes.

„Ahoj,“ pozdraví Moniku Nikola v šatně školy, „jdeš nějak pozdě, nezdá se ti?“

„Já?“ odpoví otázkou Monča. „Snad ty? Já mám času dost, ale tobě, koukám, hoří koudel u … konce vylučovacího ústrojí. My začínáme v tělocvičně až za půl hodiny, jenže tobě začala matika před minutou.“

Monika se zvesela usměje a už pádí do prvního patra a potom spojovačkou přímo do šatny u tělocvičen.

~

„Čau,“ pozdraví Monika spoluhráčky, „jsem poslední,né?“

„Ještě chybí Adéla,“ odvětí Lucka Hálová, „ale ta přijede autobusem později.“

„Tak, jak to dneska vidíte?“ ptá se Zuzka, která se náhle objevila mezi dveřmi.

„Vyhrajeme! To je jasný.“ rozhodně prohlásí Lucka.

„Mám takovej divnej pocit.“ na to Iva, „Nějak mi nesedí, že každý od nás čeká vítězství. Ani Tržil není úplně v pohodě. Všimly jste si toho?“

„Taky to nemá jednoduchý. Vloni jsme překvapily a letos se postup bere jako samozřejmost.“

O kom se mluvívá, daleko nebývá. Ve dveřích se objevila postava učitele matematiky a fyziky a trenéra v jedné osobě, Jana Tržila.

„Začínáte s TGM, pak máte zápas volno a nakonec narazíte na Jilemnici. Bylo by dobrý vyhrát obě utkání, abyste se nemusely stěhovat do malé tělocvičny.“ uvažuje Trsátko.

„Pane učiteli, to dneska vyhrajem!“ nepřipouští nic jiného právě přišedší kapitánka týmu, Adéla. „Nemám pravdu, holky…?“

~

Po utkáních v základní skupině vládla v šatně optimističtější nálada.

„Tak jsme jim to nandaly,“ chválí výkon celého družstva Adéla.

„Jilemničačky se vůbec nezmohly na odpor,“ hodnotí druhý zápas Vendula, „a to je dobře.“

Do šatny přišla Lucka Hálová.

„Holky, máme jít dolů, za chvíli budeme hrát semifinále s Kuliškou.“

Po příchodu na hřiště si dívky svolal trenér na krátkou předzápasovou poradu.

„Vyhrály jste skupinu, ale teď se začíná zase od začátku. Musíme vyhrát oba zápasy. Díval jsem se na jejich utkání ve skupině. Stačí si pohlídat sedmičku a patnáctku. Jinak se nikdo netrefuje, na rozdíl od vás. Tak, běžte hrát, ukažte jim, co umíte.“

Semifinálové  i finálové utkání proběhlo plně v režii našich dívek. Postoupily podruhé za sebou do krajského kola v Jihlavici. Vítězství bylo zasloužené, ale radost z něj se nedala srovnávat s loňským rokem. Snad proto, že letos nikdo nic jiného snad ani neočekával…

~

Ve vlaku bylo opět nepříjemné vedro. Děvčata, stejně jako loni, prožívala cestu do Jihlavice různě. Jen nálada v družstvu byla skleslejší.

„Adéla je pořád nemocná,“ uvažuje Iva, „dneska nemáme šanci.“

„To je v pohodě,“ odvětí Zuzka, „mě spíš mrzí sobotní prohra v Jilemnici. Takhle blbě jsme ještě neprohrály. O jeden koš ve druhým prodloužení.“

„Co naděláš,“ vloží se do diskuse trenér, „neměli jste kousek toho sportovního štěstí. Navíc vás tam bylo sedm a to je dost málo. Porazíme je příště. Interligu můžeme vyhrát i tak.“

Cesta probíhala v pohodě. Holky se snažily spíš relaxovat než myslet na košíkovou.

V Jihlavici naše družstvo přivítalo nevlídné počasí. Byla zima, co chvíli se z oblohy spustil hustý příval dešťových kapek. Ještě, že trolejbusová zastávka je jen kousek od nádraží.

V pořádající škole je vše stejné jako loni. Jen družstva jsou trošku jiná.

„Koukejte na ty v modrých dresech, ty by se daly porazit.“ soudí Lucie Dostálová.

„Všichni se dají porazit, jen musíme nastřílet víc bodů než soupeř.“ míní Zuzana.

„Tak to je ten problém,“ diví se Markéta, „já jsem si až do teď myslela, že vyhrává lepší tým.“

Do rozhovoru zasáhne i učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě.

„Špatně tě informovali. Vy jste nejlepší a přesto prohráváte, teda občas. A jak se tak koukám kolem sebe, tak dneska je občas.“

Po těchto slovech se dívky s pocitem ulehčení odebraly na hřiště. Nemusí vyhrát. Jakékoliv vítězství je dnes nad plán.

~

Po právě skončeném turnaji panuje v družstvu veselá nálada. Dívky nejsou poslední, vyhrály jeden zápas a v souboji o třetí místo prohrály opět o jeden jediný koš až v prodloužení.

„To prodloužení je pro nás prokletí,“ uvažuje nahlas Iva, „potřetí jsme v prodloužení prohrály.“

„To nevadí,“ na to Markéta, „ale i bez Adély jsme nehrály špatně. Chybí nám jenom kousek štěstí.“

„No právě, ale třeba si ho vybereme na přijímačkách nebo v Interlize.“ rozhodně prohlásila Lucka Hálová.

Ve dveřích se objevil i Trsátko.

„Dámy, nekecáme, balíme, za hodinu nám jede vlak. Dneska to bylo super. I soupeřky uznaly, že jste se zlepšily. Mě se to líbilo a říďa bude určitě taky spokojenej...“

Přijímačky…

Přijímací zkoušky na střední školy jsou v životě pubertální mládeže první velkou zatěžkávací zkouškou odolnosti jejich psychiky. Košíkářky sice sehrály v dosavadní kariéře spoustu utkání, ve kterých nejen sebe přesvědčily o své psychické odolnosti … ale přijímačky jsou přijímačky. Tady nelze ponechat nic náhodě, nelze začít hrát až od poslední čtvrtiny a nelze v průběhu boje otočit výsledek. Dívky to všechno dobře vědí a ve většině případů se poctivě připravují.

Interliga se těmto okolnostem přizpůsobuje. Další kola jsou až po přijímačkách. Dívkám tedy nic nebrání v kvalitní přípravě na písemky pravdy.

~

V Maxálu je i dnes večer plno. Téměř všechna místa jsou obsazena, většinou mladými lidmi, žáky či žákyněmi ještě základních škol. V této společnosti, tradičně u rohového stolu vpravo od podia, nemohou chybět ani hráčky košíkové. Dnešní tiskovka má jediné téma, přijímací zkoušky.

Mezi prvními se ke stolku usadily Lucie Hálová a Lucka Dostálová.

„Tak, jak jsi dopadla?“ ptá se Lucka Dostálová Lucky.

„Nevím,“ trošku smutně odpoví Lucka, „nám to řeknou až zítra v deset ráno. Výsledky vyvěsí ve škole a napíšou na internet.“

„To já už to mám jistý, jsem přijatá.“ chlubí se Lucka.

„Holky, jsem tam!“ huláká od dveří právě vstoupivší Adéla.

„A co Martina?“ jsou zvědavé obě Lucie.

„Ta taky.“

Postupně přichází na Maxál ostatní děvčata, Zuzka, obě Moniky, Iva i Martina a Markéta. Dokonce v dáli, na druhém konci prostorné místnosti dívky zahlédnou Katku a Nikolu. Obě dívky již od září přestaly navštěvovat ranní tréninky, aby, jak samy říkaly, se mohly plně věnovat přípravě na přijímačky.

„Jste přijatý? Zvídá Adéla u právě dosedajících kamarádek.

„Já a Monika Modrá jsme na zdravce,“ chlubí se i za Monču Zuzka, „bylo to celkem v pohodě.“

Markéta a Monika Kosová sedí nezvykle potichu.

„A co vy?“ ptá se dál kapitánka.

„Markéta i Monika jen mávnou rukou.

„Uvidíme zítra, ale obě jsme podělaly matiku.“

Se svojí troškou do mlýna přichází i Iva.

„Já jsem taky přijatá,“ povídá, „ale taky jsem slyšela, že Katku a Nikolu nevzaly.“

„Ještě mají druhý kolo. Ale dneska to chce zapít. Co si dáme?“

„Asi kolu.“ uvažuje Zuzana.

„Seš normální, dneska chceš pít kolu? To chce něco tvrdšího, slavnostnějšího a hlavně alkoholickýho.“

„Tak to nemusím.“ odvětí Zuzana a některé spoluhráčky s ní plně souhlasí.

Ať tak, či tak, večer byl dnes dlouhý. Některá děvčata měla super náladu, jiná byla plna očekávání zítřejšího dne, zítřejších výsledků přijímacích zkoušek.

V pozdních večerních hodinách košíkářky postupně ulehaly do svých postýlek. Jedny měly klidnou noc a sladké sny, jiné jen těžko usínaly s hlavou plnou myšlenek na zítřejší den.

Žádná z nich však ani nepomyslela na sobotní předposlední kolo Interligy, na důležitá utkání v Budkách, kde se již mohlo rozhodnout o celkovém vítězi soutěže. Ale rozhodne již tento turnaj…?

Je to v háji…

Ponurou školní chodbu jen částečně osvětlují sluneční paprsky vstupující velkými okny na jižní straně budovy. Stále probíhá vyučovací hodina, chodba zeje prázdnotou.

Na první pohled neútulná školní chodba ve druhém patře je dostatečně velká, lemovaná po stěnách nástěnkami jednotlivých tříd. V pravé části jsou mezi dveřmi do jednotlivých tříd toalety pro učitele a sociální zařízení pro žáky, v levé části zbývající třídy a kabinety některých učitelů. Prostranství před okny vyplňuje jakýsi odpočinkový koutek, čili dvě školní lavice a osm židliček. Nikde ani živáčka.

~

Zvoní. V okamžiku se prázdná chodba naplní dovádějícími žáky i učiteli spěchajícími do svých kabinetů či na dozory. Všech osm židliček je rychle zaplněno známými tvářemi, košíkářkami naší školy.

Ze dveří chlapeckých toalet se vynoří vyšší postava Petra Mazance.

„Čau kočky,“ obrátí se na spolužačky na židličkách, „jak jste hrály?“

Dívkám není moc do řeči.

„Jak sedláci u Chlumce.“ odpoví tiše Lucka Hálová.

„Byla to hrůza.“ přidá se i Markéta.

„Vidím, že jste asi prohrály,“ uvažuje Petr, „ale jednou prohrou život nekončí.“

„To ne,“ na to Iva, „jenže my chceme vyhrát Interligu a teď jsme zase o krůček pozadu. Budky jsou první, mají víc vítězství.“

„A to už nemůžete být celkově první?“ zvídá Petr.

„Trsátko říkal, že můžeme, ale musíme všechno vyhrát.“říká Lucie Dostálová.

Náhle se ve dveřích u schodiště objeví Monika Modrá. Pomalou chůzí o berlích se dopajdá až ke spoluhráčkám.

„Ahoj Mončo! Co noha?“

„Ále, je to blbý. Mám natržený vazy, s košíkovou je konec. Musíte vyhrát beze mě.“

„To nebude tak jednoduchý,“ míní děvčata, „Budky cítí šanci vyhrát, Jilemničačky můžou bejt ještě druhý…“

„No a co,“ rozčiluje se Monika, „ jsme snad horší než oni. Košíkovou hrát umíme, hrajeme doma, tak nevěste hlavy. Prostě je rozmlátíme a první místo je naše…!“

Konečná…

Klidná, tichá a „vymetená“ ulice, nikde žádné jedoucí vozítko, jen okraje chodníků lemují stojící automobily a jiná motorová vozidla. Kdo by taky v sobotu ráno vstával tak brzy?

Náhle se na konci dlouhé třídy objeví malá modrá tečka, která se stále zvětšuje. Nyní již jsou rozpoznatelné obrysy automobilu. Za volantem nesedí nikdo jiný než učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil.

Pomalou jízdou podle předpisů projede celou třídu, na  kruhovém objezdu dá přednost autobusu městské hromadné dopravy a přes most si to namíří ke školní budově. Objede blok panelových domů a zaparkuje u zadního vchodu školy, před tělocvičnami. Rychle vystoupí a nasměruje své kroky ke vchodovým dveřím. Má ještě spoustu času do zahájení finálového turnaje Interligy. V kabinetu tělesné výchovy se pohodlně usadí do křesla, připraví poháry, diplomy a sladkosti a přitom přemýšlí nad taktikou boje obou jeho družstev. „Béčko“ je v troskách a musí nastoupit i prťata ze šestých tříd. „Áčko“ má velkou šanci na celkové vítězství, ale nebude hrát Martina Petrová s Lucií Dostálovou, které jsou na závodech v gymnastice. Nemůže nastoupit ani Monika Modrá z důvodu zranění vazů z minulého turnaje. A to ještě Trsátko netuší, že bez omluvy nepřijde ani Monika Kosová…

~

„Ahoj holky!“ zdraví ve dveřích šatny Adéla.

„Čau Áďo,“ odpovídají dívky, „jsme rády, že tě vidíme.“

„No jo, hraju teprve druhý turnaj, já vím.“

„Ale ten nejdůležitější. Dneska to musíme vyhrát.“

„Nó, tak to nebude žádná sranda,“ uvažuje Adéla, „bude nás jen asi osm.“

„Jak osm?“

„Lucka s Martinou jsou na závodech, Monika Modrá je zraněná a stejně slaví narozky a Koska nepřišla na most, takže asi ještě spí.“ odhaduje nastalou situaci Adéla.

„Bodejť by nespala,“ rozčiluje se Vendula, „včera říkala, že jde na Maxál. A u ní to je vždycky na dlouho.“

Náhle se ozve od tělocvičen lomoz a veselé štěbetání. Přijely soupeřky. Budky jsou kompletní, v nejsilnější sestavě je i Jilemnice. Jen naše družstva budou hrát citelně oslabena.

„No nic, holky, jdeme na to,“ zavelí kapitánka, „ať to dopadne, jak to dopadne, musíme jít hrát…“

~

Kvítek je místní žákovský plátek. Na jeho stránkách se nejen žáci mohou dočíst téměř vše o úspěších či neúspěších v různých oblastech školního života. O košíkové zde bylo napsáno mnoho příjemných i nepříjemných zpráv, výsledků i dalších informací. Finálový turnaj letošní Interligy si zpravodajové časáku nemohli nechat ujít. Zvlášť když v jejich řadách pracují i některé košíkářky. Na stránkách časopisu se objevil i podrobný článek o průběhu finále Interligy:

Budky

Lucka H. otevírá skóre, soupeř kontruje, Adéla střílí další koš             s faulem, přidává další bod trestným hodem, soupeř snižuje, opět Adéla zvyšuje náskok, soupeřky ještě jednou snižují na rozdíl jednoho bodu, Petra těsně před koncem čtvrtiny upevňuje vedení, 9:6.

Adéla se trefuje z téměř nemožné pozice, Budkovačky opět kontrují, Adéla přidává ještě jeden koš, ale to je v této čtvrtině vše, 13:8.

Začátek patří našim dívkám, Adéla dvěma koši zvyšuje náskok, soupeř snižuje, Adéla ještě jednou přidává 2 body, soupeřkám se daří šňůra čtyř bodů, Adéla je faulována při střelbě, jednou je úspěšná, po 3. čtvrtině 20:14.

Začíná „pastva pro oči“, naše hráčky nepustí soupeřky do žádné šance, perfektní obranu střídají rychlé a přesné protiútoky, postupně se trefují  Lucka H. a čtyřikrát Adéla, je konec 30:14.

Jilemnice

V drtivém nástupu se trefuje třikrát Vendula a jednou Adéla, soupeřky snižují na rozdíl 4 bodů, Adéla po faulu proměňuje pouze jeden trestný hod, po 1. čtvrtině 9:4.

První koš střílí soupeř, Markéta a Adéla kontrují, soupeřky se trefují ještě jednou, odpovídá opět Adéla, 15:8.

Markéta otevírá účet 3. čtvrtiny, soupeřky dvěma trojkami snižují na rozdíl 3 bodů, Zuzka dává koš s faulem, trestný hod bohužel neproměňuje, dostáváme další koš, 19:16.

Lucka H. po faulu nedává ani jednu "šestku", naštěstí se ze hry trefují Lucka H. a Adéla, soupeřky snižují na rozdíl 3 bodů, Lucka H. ani Adéla neproměňují trestné hody, soupeřky snižují na jeden bod a trojkou otáčí skóre, prohráváme 23:25, do konce zápasu chybí 23 sekund, z protiútoku vyrovnává Lucka H., soupeřky ztrácí míč, ale už nemáme čas vystřelit, 25:25, prodlužuje se.

Začínáme aktivně, ale míjíme koš, stejně si počíná i soupeř, Adéla je faulována při střelbě, koš platí a ještě jeden trestný hod, vedle, získáváme míč, ale zbrklostí o něj přicházíme, 11 sekund do konce, Jilemnice si bere time out, soupeř ztrácí míč technickou chybou, ještě 8 sekund, držíme takticky míč, 5 ...4 ...3 ... 2 ... 1 ... konec, 27:25.

„Béčko“

Od prvních minut jasný zápas, Adéle chybí 32 bodů k vítězství v soutěži střelkyň, po první čtvrtině 16:2, Adéla nastřílela 14 bodů.

Střelecký koncert pokračuje, Adéla má na kontě dalších 11 bodů, 35:6.

"A" tým pokračuje ve střeleckých hodech, z hráček spadla nervozita, Adéla přidává 12 bodů, střelecky se daří i Lucce H., 53:10.

Poslední čtvrtina v klidném tempu 4:4, celkově 57:14.

Je konec. Holky se radostně objímají ve středovém kruhu. Z hromady radujících se hráček je slyšet hlas kapitánky.

„Holky, to snad není možný, vyhrály jsme Interligu…!!!“

zpět <<<

Dnes hrají

ZŠ Na Kopcích "A"

ZŠ Na Kopcích "B"

Kalendář akcí